Prof. MUDr. et PhDr. Antonín Frič (1832–1913)

Antonín Jan Frič byl významný český přírodovědec, zoolog, geolog a paleontolog, ředitel Národního muzea. Nejprve na přání svého otce začal studovat Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. Krátce po zahájení studií byl jmenován neplaceným asistentem zoologického oddělení Národního muzea, kde pracoval jako dobrovolník již od svých gymnaziálních let. Po třech letech studia přestoupil na Lékařskou fakultu, v Národním muzeu povýšil na kustoda sbírek. Po studiích se stal asistentem prof. Purkyně ve Fyziologickém ústavu. V roce 1863 se habilitoval na Lékařské fakultě a začal přednášet na Polytechnickém ústavu.

Jeho další akademická dráha vedla na naši univerzitu, kde byl nejprve jmenován prvním mimořádným profesorem zoologie (1871), a později i prvním řádným profesorem zoologie (1880). Přestože se jeho pedagogická i výzkumná činnost zpočátku odehrávala spíše na půdě muzea, kde byl od roku 1880 ředitelem zoologických a paleontologických sbírek, jeho aktivity předznamenaly ustanovení zoologického univerzitního zařízení. Po rozdělení univerzity na českou a německou část (1882), položil základy zoologického ústavu na české části Filozofické fakulty. Vrcholem jeho akademické kariéry bylo zastávání funkce děkana Filozofické fakulty (1886-1890) a rektora české části Karlo-Ferdinandovy univerzity (1891-1892). V roce 1902 ukončil své působení na univerzitě s několika vyznamenáními (stříbrná medaile, čestný doktorát). V Národním muzeu dokončuje po šedesáti letech své celoživotní dílo - vybudoval zde celosvětově uznávané zoologické a paleontologické sbírky.

V rámci zoologie se věnoval především obecné zoologií, ichtyologií a ornitologií. Položil základy české ichtyologie a hydrobiologie. Vybudoval první terénní stanici pro výzkum sladkovodních vod. Zavedl členění tzv. rybích pásem našich řek. Je autorem série Evropské ptactvo (1854–1871), která je dodnes citovaná.

Spíše, než zoolog se ve světě proslavil jako paleontolog a geolog. Mezi jeho nejvýznamnější objevy patří živočichové a rostliny českého permokarbonu a popis jediného dosud známého českého ptakoještěra (Cretornis hlavaci). Celosvětového uznání získal díky čtyřsvazkovému zpracování fosilní zvířeny permokarbonských vrstev z Nýřan u Plzně (Fauna der Gaskohle und Kalksteine der Permformation Böhmens, 1879-1901), za které obdržel Lyellovu cenu Londýnské geologické společnosti a Cuvierovu cenu Francouzské akademie věd.

Prof. PhDr. František Vejdovský, dr. h.c. (1849–1939)

František Vejdovský byl zakladatel moderní české zoologie, zabýval se především bezobratlými živočichy. Vystudoval Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy Univerzity. Po působení na České škole technické a univerzitě v Neapoli, kde se habilitoval, byl na české části Karlo-Ferdinandovy univerzity jmenován v roce 1884 nejdříve mimořádným a v roce 1892 pak řádným profesorem v oboru srovnávací anatomie a embryologie. Přednášel zoologii na Filozofické fakultě, kde mezi lety 1895 a 1896 zastával i pozici děkana. Jeho další akademická dráha na naší univerzitě jej pak vedla ke jmenování řádným profesorem v oboru zoologie.

Stal se ředitelem zoologického ústavu (1902), který sám vybudoval a zasloužil se tak o vzdělávání dalších generací českých zoologů. Vrcholem jeho akademické kariéry však bylo jeho působení v úřadu rektora univerzity krátce před 1. světovou válkou (1912–1913). Mezi lety 1917 a 1932 předsedal Královské české společnosti nauk, což bylo nejstarší sdružení českých vědců, které vzniklo již v roce 1769. Byl také zakladatelem a čestným předsedou Československé zoologické společnosti.

Během své vědecké dráhy se zabýval širokou škálou biologických témat, od ekologie bakterií a dalších mikroorganismů, přes zoologii bezobratlých živočichů až po reprodukční biologii nejrůznějších obratlovců. Ve svém díle poprvé správně oddělil hlístice od strunovců, čímž položil základ k popisu nového kmene živočichů. Právě od něj také pochází vědecké pojmenování strunovců Nematomorpha, které zůstává platné dodnes. Mezi jeho nejvýznamnější vědecké práce však patrně patří poznatky popisující mechanismy buněčného dělení.

Prof. MUDr. Carl Isidor Cori (1865–1954)

Carl Isidor Cori byl český zoolog německé národnosti zabývající se především mořskou biologii. Již dva roky po vystudování mosteckého gymnázia se stal asistentem Bertholda Hatscheka na Zoologickém ústavu Filozofické fakulty německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity ve Viničné ulici.

Po získání doktorátu z filozofie (1889, Lipsko) a medicíny (1891, Praha) působil mezi lety 1896-1898 jako přednosta Zoologického ústavu. Roku 1898 se přemístil do Terstu, kde se stal ředitelem c. k. zoologické stanice a vedl místní oceánografickou stanici, ze které učinil renomované středisko výzkumu Jadranu. Za první světové války sloužil jako šéflékař služby pro boj s malárií na řece Soča. Po konci války byl z Terstu vypovězen a vrátil se do Prahy. Ve dvacátých letech a na počátku třicátých let zastával funkci rektora Německé univerzity v Praze, přičemž na Zoologickém ústavu přednášel až do roku 1945. V květnu 1945 byl krátce internován, v září 1946 emigroval s částí rodiny do Vídně a získal rakouské státní občanství. Ve Vídni také roku 1954 zemřel.

Profesně se věnoval srovnávací anatomii bezobratlých. Nejprve se zabýval kopinatci, dále popsal vylučovací systém mechovců a publikoval srovnávací práce o stavbě těla kroužkovců a obratlovců. Publikoval řadu dílčích studií a množství učebnic a přehledových textů. Věnoval se rovněž konstrukci a vylepšování vědeckých přístrojů – mikroskopů, lup či pump a filtrů do akvárií. Sám navrhl většinu přístrojového vybavení výzkumné stanice v Terstu a vybavení lodi Adria, kterou stanice využívala při výzkumných plavbách.

V Praze bydlel v Salmovské ulici č. p. 1693, tedy poblíž tehdejšího Zoologického ústavu (a dnešní Katedry zoologie PřF UK). Jeho syn Carl Ferdinand Cori získal se svou manželkou Gertrudou Theresou Cori roku 1954 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství a je po nich pojmenován cyklus Coriových.

PhDr. Marie Baborová-Čiháková (1877–1937)

Marie Zdeňka Baborová-Čiháková byla první ženou, která v historii českých zemí získala doktorát z filozofie na UK. Zabývala se především zoologií, ale i botanikou. V roce 1890 se stala jednou z prvních studentek soukromého dívčího gymnázia spolku Minerva v Praze, které jako první ve střední Evropě umožňovalo vzdělávání dívkám. Svá středoškolská studia zakončila maturitou na pražském Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici (1896). Již před maturitou začala docházet jako hospitantka na českou Filozofickou fakultu tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde strávila čtyři semestry. Díky tomu, po řádném přijetí ke studiu, mohla nastoupit rovnou do pátého semestru (1897).

Zajímala se především o přírodní vědy, primárně absolvovala přednášky z biologie, zoologie a botaniky. Studovala u významných profesorů, jako např. F. Vejdovského, L. Čelakovského nebo A. Friče. Jako mimořádná posluchačka docházela také na přednášky ze zoologie a botaniky na německou Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. Navštěvovala i některé přednášky na Lékařské fakultě. Po absolutoriu (1900) předložila doktorskou práci zabývající se tukovým tělesem členovců a úspěšně složila rigorózum z filozofie, zoologie, botaniky a pedagogiky (1901). Slavnostně promovala 17. června 1901 jako první žena v Rakousku-Uhersku. Po získání doktorátu začala pracovat v Ústavu pro zoologii, srovnávací anatomii a embryologii na české části univerzity, pravděpodobně na pozici soukromé asistentky bez nároku plat.

Středem jejího zájmu byl hmyz, plazi, obojživelníci, motýli, členovci, prvoci a červi. Podnikla řadu zahraničních studijních cest po celé Evropě, navštívila např. Vídeň, Štýrský Hradec, Lublaň, Terst, Záhřeb, Berlín, Mnichov, Štrasburk, Curych, Basilej, Paříž a mnoho dalších měst. Zúčastnila se V. Mezinárodního zoologického kongresu v Berlíně (1901), kde dokonce i přednášela a prezentovala své výsledky o preparaci foraminifer a o tukovém tělese hmyzu. Přispívala do Ottova naučného slovníku pod zkratkou Mbbr (od r. 1901) a překládala listiny z latiny. Na univerzitě pracovala až do narození první dcery (1906). Poté se věnovala převážně rodině. Po rodinné tragédii (1923 - úmrtí druhé dcery) na svou profesi zanevřela úplně. Až po několika letech se k ní opět vrátila a podílela se na přípravě některých svazků druhého vydání rozsáhlé encyklopedie Velký ilustrovaný přírodopis všech tří říší – svazky Zoologie I a II (1931) a svazek Hmyz a nižší bezpáteřní (1933). Aktivně se účastnila kulturního života, byla členkou spolku Minerva a Sdružení vysokoškolských vzdělaných žen.

prof. PhDr. Julius Miloš Komárek (1892–1955)

Julius Miloš Komárek byl přední český zoolog a entomolog, proslul jako propagátor ochrany přírody a vědeckého pojetí myslivosti. Vystudoval zoologii a botaniku na Filozofické fakultě UK. Po obhájení disertační práce v roce 1916 získal doktorát v oboru zoologie. O tři roky později, v roce 1919, se habilitoval jako privátní docent zoologie a o rok později i v oboru užité entomologie. V té době se stal asistentem prof. Aloise Mrázka. V roce 1925 byl jmenován mimořádným profesorem a převzal vedení II. zoologického ústavu. O sedm let později, v roce 1932, se stal řádným profesorem Univerzity Karlovy.

Komárek byl také spoluzakladatelem Výzkumného ústavu pro ochranu lesa, který se později rozšířil o oddělení Myslivost. Hlavním úkolem nového ústavu byl boj s výskytem mnišky bekyně, která tehdy masivně napadala lesní porosty. Komárek se této problematice věnoval více než deset let, a to jak z hlediska ekologického, tak bionomického. Jako první v Evropě (1926, 1932) začal používat letecké poprašování insekticidy k boji s mniškou.

Dalším významným směrem jeho výzkumu byli obratlovci, zejména lovná zvěř. Již v roce 1946 ve své výzvě „Poslední příležitost pro národní park na Šumavě“ upozornil na naléhavou potřebu co nejdříve založit Šumavský národní park. Kromě toho měl Julius Komárek také výrazný podíl na vzniku Tatranského národního parku. V roce 1954 založil společně se svými kolegy Entomologickou laboratoř ČSAV, která se později sloučila s oddělením Patologie hmyzu Ústředního ústavu biologického. Tento spojený útvar se stal základem dnešního Entomologického ústavu AV ČR. V pozdějších letech se soustředil na psaní vysokoškolských učebnic a publikoval řadu vědecko-populárních knih. Byl členem České akademie věd a umění, Královské české společnosti nauk, Československé společnosti zoologické, ornitologické a entomologické.

Veleslav Wahl (1922–1950)

Veleslav Wahl byl český ornitolog a účastník odboje proti nacismu i komunismu. Od útlého dětství se zajímal o přírodu, především o ptactvo. Od gymnaziálních let silně sympatizoval s myšlenkami odboje. Byl velitelem odbojové skupiny Zpravodajská brigáda. Během druhé heydrichiády (1942) byli za účast v odboji popraveni jeho otec i strýc, ve své odbojové činnosti však neustal.

Po maturitě se díky pomoci Julia Komárka ukryl v pražské zoologické zahradě jako vědecký asistent ředitele. Díky tomu mohl udržovat těsné kontakty s českými ornitology i s řadou zahraničních odborníků, ale také se aktivně podílet na odboji, který tehdejší ředitel zoologické zahrady, armádní důstojník Jan Vlasák, kryl. Ve svých 22 letech, vydal svou zásadní práci – 270 stránkovou knihu s podrobným popisem pražské avifauny s názvem Pražské ptactvo. Ptáci Velkoměsta a jeho okolí (1944). Na konci války se stal jedním z hlavních organizátorů květnového povstání (1945). Byl také nejmladším aktivním členem České národní rady, kde zastupoval mládež. Po válce získal za svou odbojovou činnost několik vyznamenání. Po otevření vysokých škol zahájil studium zoologie a botaniky na Přírodovědecké fakultě UK a současně i studium práv na Právnické fakultě UK. V roce 1948 se zapojil do odboje proti nově nastolenému komunistickému režimu. V září 1949 byl Veleslav Wahl zatčen a za „protistátní vyzvědačskou činnost“ odsouzen k trestu smrti a popraven (1950).

V dopise na rozloučenou vyjádřil přání, aby jeho kniha Pražské ptactvo byla revidována, rozšířena o ilustrace Karla Svolinského a znovu vydána. Toto přání se splnilo až v roce 2024, kdy vyšlo čtvrté přepracované vydání knihy s názvem Pražské ptactvo 1800–2020: Ptáci – město – příběh hrdiny, doplněné texty kolektivu autorů v čele s Petrem Voříškem. Nové texty publikované vedle původních Wahlových krásně ilustrují, jak se pražská avifauna za posledních 80 let proměnila.

Veleslav Wahl byl klíčovou osobností odboje, ale ani jeho vědecký přínos není zanedbatelný. Nedílnou součástí tehdejšího ornitologického bádání bylo používání pastí či malých brokovnic, takzvaných ptáčnic. Wahl byl v tomto ohledu nadčasovým vědcem a jeho hlavní metodou studia bylo pozorování a sčítání ptáků podle zpěvu, což odpovídá dnešním moderním metodám. Ve své knize Pražské ptactvo také mimo jiné navrhl vytvoření zákona na ochranu a obnovu přírody, i v tomto směru byl jeho přístup velmi nadčasový.

RNDr. Vojen Ložek, Dr.Sc. (1925–2020)

Vojen Ložek, zakladatelská osobnost moderní evropské malakozoologie a komplexního výzkumu čtvrtohor, jeden z nejvšestrannějších českých přírodovědců. Do vědeckého světa vstupuje již v době studia na gymnáziu, kdy se dostává coby zájemce o přírodovědu do Národního muzea. V muzeu se setkává s významnými osobnostmi tehdejší vědy, které zde našli útočiště kvůli uzavření vysokých škol během německé okupace.

Po válce začíná studovat Přírodovědeckou fakultu UK, kde studuje zároveň několik oborů, zoologii, antropologii a geologii. V roce 1948 nastupuje do Státního geologického ústavu, podílí se zde na formování komplexního oddělení výzkumu čtvrtohor. V 50. letech dostává na první pohled neatraktivní úkol vypracovat pro území Československa podrobnou mapu půdních substrátů a hnojiv. Díky tomuto projektu v následujících letech procestuje doslova každý kout naší vlasti. Kromě požadovaných map sesbírá ohromné množství materiálů pro výzkum mikrobiogeografické proměnlivosti fosilních i recentních společenstev měkkýšů a rostlin. Následně přichází do nově založeného Geologického ústavu Československé akademie věd, kde se věnuje především výzkumu nejmladšího období čtvrtohor, holocénu, ale také recentní fauně a praktické ochraně přírody. Byl autorem více než 1500 vědeckých článků, několika desítek knih a obřích monografií typu Měkkýši českého kvartéru (1955), Quartärmollusken der Tschechoslowakei (1964) či Příroda ve čtvrtohorách (1973), kapitol ve světových kompendiích o výzkumu čtvrtohor a biologii měkkýšů. Získal řadu prestižních ocenění, například čestné členství ve Philosophical Society of Cambridge, medaili Albrechta Pencka za zásluhy o světový rozvoj poznání čtvrtohor nebo zlatou medaili Gregora Mendela za zásluhy v biologických vědách.

Vojen Ložek disponoval ohromujícími encyklopedickými znalostmi nejen jeho oblíbených měkkýšů, udivoval znalostmi doslova každého kopce v okolí, a zároveň byl i nadšený terénní výzkumník, který svou energií dokázal zahanbit o generaci mladší kolegy. Na Přírodovědecké fakultě UK zanechal nesmazatelnou stopu v podobě přednášky Vývoj přírody ČR, kterou dokázal přednášet neuvěřitelných 53 let!

Prof. RNDr. Ota Oliva, CSc. (1926–1994)

Ota Oliva byl přední evropský ichtyolog a zakladatel moderní české ichtyologie. Již během gymnaziálních let se středobodem jeho zájmu staly ryby, které ho nakonec provázely celý jeho život.

Po maturitě v roce 1946 nastoupil na PřF UK, kde se zpočátku věnoval zejména morfologii a sekundárním pohlavním znakům u ryb. Zabýval se však i faunistickým výzkumem, který přispěl k lepšímu poznání rozšíření některých druhů ryb u nás, např. sekavce písečného, vranky pruhoploutvé, hrouzka běloploutvého a dalších. V rámci doktorského studia se zaměřil na revizi československých ryb a jejich pohlavní znaky. Během studia byl pomocným vědeckým asistentem prof. Oldřicha Viléma Hykeše, později se stal pomocným vědeckým asistentem prof. Julia Komárka. Od 50. let se zabýval výzkumem dynamiky rybích populací, zejména v tůních Polabí, a později aplikoval své poznatky na výzkum i velkých údolních nádrží. Kromě taxonomie se ve svých výzkumech věnoval nejen anatomii a morfologii ryb, ale zabýval se i nejrůznějšími ekologickými aspekty. Roku 1958 se stal kandidátem biologických věd, v roce 1964 se habilitoval v oboru zoologie obratlovců se zaměřením na ichtyologii a v roce 1991 byl jmenován profesorem. Od roku 1973 byl vedoucím Oddělení zoologie obratlovců na Katedře systematické zoologie.

Celkem publikoval 154 vědeckých prací, 152 různých sdělení a krátkých zpráv, 101 populárních a 31 přehledových článků, 104 biografických příspěvků, 6 překladů a 11 knih a učebnic pro univerzitní studenty. Jedním z nejvýznamnějších výstupů je jeho čtyřdílná publikace Fauna České a Slovenské republiky (Obojživelníci; Plazi; Mihulovci a ryby I a II), kterou editoval společně s Vlastimilem Barušem a na několika kapitolách se sám autorsky podílel. Mimo jiné byl v letech 1958–1967 šéfredaktorem časopisu Akvárium a terárium.

Prof. RNDr. Zdeněk Veselovský, DrSc. (1928–2006)

Zdeněk Veselovský byl zoologem, etologem, ředitel ZOO Praha i spisovatelem. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK (1952) a poté zde dalších 7 let působil jako vysokoškolský asistent. Už během studií pracoval jako zoologický asistent ředitele ZOO Praha, kde byl následně v roce 1959 jmenován ředitelem. Během svého téměř třiceti letého působení ZOO Praha pozvedl na instituci evropského až světového významu.

Kladl důraz na porozumění chování zvířat a jejich ochranu nejen v zajetí, ale i ve volné přírodě. Pod jeho vedením se ZOO Praha zásadně podílela např. na záchraně koně Převalského a připsala si jedny z prvních odchovů mnoha obtížně rozmnožitelných druhů (např. levhartů obláčkových, tučňáků Humboldtových atd.). V roce 1988 byl vyhozen z politických důvodů a už se pak do této funkce nikdy nevrátil. Po roce 1989 se naplno věnoval vysokoškolské pedagogické činnosti. Přednášel jak na nově vzniklé Biologické fakultě v Českých Budějovicích, tak externě na Katedře zoologie PřF UK, kde se zasloužil o položení základů studia etologie.

Celých 25 let předsedal České společnosti ornitologické a dlouhá léta působil i jako místopředseda zoologické společnosti Akademie věd České republiky. Řadu funkcí vykonával také v Mezinárodní unii ředitelů zoologických zahrad (IUDZG). Byl i vynikajícím spisovatelem a popularizátorem přírodních věd. Z knižních titulů nelze opomenout Etologie: biologie chování zvířat, Obecná ornitologie, Chováme se jako zvířata? či Výlet do třetihor. Byl také dlouholetým členem a přispěvatelem redakčních rad časopisů Vesmír a Živa. Snažil se o přiblížení přírody nejen dospělým, ale také dětem, např. prostřednictvím televizního pořadu „Máme rádi zvířata.“

V roce 2008 získal Cenu ministra životního prostředí in memoriam za celoživotní dílo v oboru zoologie a etologie a za obdivuhodnou aktivitu v činnostech podílejících se na záchraně druhů a propagaci zoologických zahrad jako vzdělávacích institucí.

doc. RNDr. Vladimír Hanák, CSc. (1931–2022)

Vladimír Hanák byl jedním z našich předních českých poválečných zoologů, zakladatel moderního českého výzkumu netopýrů. Již v útlém věku projevil hluboký zájem o přírodní vědy, zpočátku především o ornitologii. Krátce po zahájení studia na Přírodovědecké (tehdy Biologické) fakultě UK si Hanákova talentu okamžitě všimli jeho učitelé doc. Walter Černý a prof. Julius Komárek.

Právě druhý jmenovaný mladého Hanáka směřoval od ptáků spíše ke studiu drobných savců, o jejichž biologii bylo v té době známo jen minimum informací. Již ve 3. ročníku se stal Komárkovým asistentem, po ukončení studia byl zaměstnán na PřF UK jako asistent odborný. Katedře zoologie zůstal profesně věrný po celý svůj život. Společně s Jiřím Gaislerem se od dob svých studií se začal specializovat na nejméně probádanou skupinu savců Československa – netopýry. Již v 50. a 60. letech od sebe odlišil kryptické druhy netopýrů – netopýra ušatého (Plecotus auritus) a dlouhouchého (P. austriacus) a netopýra vousatého (Myotis mystacinus) a Brandtova (M. brandtii). V roce 1969 zahájil se svými spolupracovníky sčítání netopýrů v podzemních zimovištích Československa a intenzívně se věnoval se také jejich kroužkování. Spolu se svými kolegy vybudoval terénní stanici Ruda, která Katedře zoologie slouží dodnes. Kromě svých vědeckých aktivit byl velmi činný i jako popularizátor vědy a organizátor oborových konferencí (první celostátní konference o výzkumu savců, první mezinárodní chiropterologická konference).

Vladimír Hanák se nikdy nepodrobil režimu, kvůli čemuž se nemohl habilitovat. Jeho úsilí bylo plně doceněno až po roce 1989, kdy byl zvolen vedoucím Katedry zoologie, proděkanem pro biologickou sekci PřF UK a mohl se stát docentem zoologie. Ve svých zájmech neopomíjel ani ochranu přírody, stál u zrodu CHKO a později Národního parku Podyjí, kde dlouhá léta vykonával funkci předsedy Rady NP. Vladimír Hanák byl také výborným pedagogem, který ovlivnil několik generací československých zoologů.

Za svůj celoživotní vědecký a pedagogický přínos mu byla v roce 2016 udělena Stříbrná medaile Univerzity Karlovy a v roce 2021 se stal čestným členem American Society of Mammalogists.

prof. RNDr. Pavel Štys, CSc. (1933–2018)

Pavel Štys byl jedním z našich nejznámějších entomologů a světový znalec ploštic. Vystudoval PřF UK (tehdy Biologickou fakultu) v Praze se zaměřením speciální zoologie – entomologie, souběžně s učitelským oborem biologie a chemie. Po studiu v r. 1957 se stal zaměstnancem Katedry zoologie (tehdy Katedry systematické zoologie).

Titul kandidát věd (CSc.) získal v Entomologickém ústavu Československé akademie věd v Praze (1966), titul doktor přírodních věd (RNDr.) pak na PřF UK (1967). V letech 1991 až 1995 byl vedoucím Entomologického oddělení na Katedře zoologie a v letech 1995 až 1998 vedoucím této katedry, od r. 1999 zde působil jako emeritní profesor. Prvním objektem jeho vědeckého zájmu byly pestřenky (Diptera: Syrphidae). Brzy se však začal věnovat studiu ploštic (Heteroptera) a stal se mezinárodně uznávaným odborníkem na jejich biologii.

Jeho nejvýznamnějším publikačním počinem bylo navržení vyšší klasifikace ploštic do sedmi infrařádů (Štys & Kerzhner 1975), která je stále v platnosti a dosud odolala všem zkouškám včetně metod molekulární fylogenetiky. Jeho bibliografie zahrnuje 389 publikací a je též autorem popisů neobyčejně vysokého počtu taxonů, včetně dvou čeledí, 11 podčeledí, čtyř tribů, desítek rodů a druhů. Jeho celoživotní zájem o zoologickou nomenklaturu byl korunován jeho volbou členem prestižní Mezinárodní komise pro zoologickou nomenklaturu (1989–2015).