Za profesorem Loubem

Dne 10. ledna 2025 nás navždy opustil náš drahý a vážený profesor a kolega Josef
Loub v požehnaném devadesátém šestém roce svého života. Lidé, kterým je dopřán
takto dlouhý život, často odcházejí pozapomenuti, protože většina jejich generace je již
předešla, zatímco ti mladší je už nestihli poznat. U Josefa Louba, pro mnohé z nás
Pepíka, tomu bylo úplně jinak. Ačkoli ve svém oboru, kterým byla krystalografie, přestal
aktivně pracovat už před delším časem, zůstával u lidí, kteří ho poznali a které vědecky
vychoval, podivuhodně přítomný. Mnohým z nás neuplynul týden, aniž bychom aspoň
na vteřinku nezavítali v myšlenkách ke svému profesorovi. Proč tomu tak bylo? Čím si
lidi tak získával?

Za nevšední osobností Josefa Louba stál jeho nelehký životní příběh, kterému ale
předcházelo vychování u milujících rodičů a formace nejen ve škole, nýbrž i ve skautu.
Studium teologie, které započal nešťastného roku 1948 na Velehradě, brzy vystřídalo
39 těžkých měsíců u Pomocných technických praporů, po nichž následovala povinná
práce ve stavebnictví. Teprve poté, ze zdravotních důvodů, směl nastoupit jako
laborant na Matematicko-fyzikální fakultě a konečně, díky odvaze prof. Škramovského,
zakotvil na Přírodovědecké fakultě na Katedře anorganické chemie. Vystudoval dálkově
chemii (promoval r. 1961), v roce 1965, v poněkud příznivější politické situaci, mohl již
vést diplomové práce a v roce 1967 získal vědeckou hodnost CSc. Po přečkání dalších
pětadvaceti let odporného komunistického režimu se habilitoval, stal se členem
univerzitní vědecké rady a zahájil tak na stará kolena standardní vysokoškolskou
kariéru, korunovanou jmenováním profesorem a udělením zlaté medaile Vědecké rady
Univerzity Karlovy dne 30. ledna 2020. Z těchto životních zkušeností a získaného
nadhledu vycházela jeho oblíbená průpovídka “musíš se dívat na život jako na muzikál”.
Ačkoli Pepík původně nesměřoval k vědecké kariéře, nová situace ho vlastně spojovala
s jeho noviciátem v jezuitském řádu, jehož členové, jak známo, se věnují vědě a
edukaci. Pepík si vybral obor tehdy zcela výjimečný. Na přednáškách prof. Adély
Kochanovské si uvědomil, že ve světě chemie se dostává na výsluní strukturní
krystalografie, která dokáže určit polohy atomů v krystalech s nebývalou přesností,
anebo - jinak řečeno – „uvidět atomy“, a podat tak chemikům úplnou informaci o
připravené látce. Na půdě fakulty objevil starý rentgenový přístroj, snad po profesoru
Böhmovi, který oživil, a začal se věnovat rentgenové difrakci. JF se ho kdysi zeptal, jaký
vztah měl vlastně k RTG difrakci profesor Škramovský. Odpověď byla, že v podstatě
lhostejný. O to více si lze cenit volnosti, kterou profesor Škramovský Pepíkovi poskytl.
Dnes tomu říkáme svoboda bádání a je úžasné, že k této svobodě bylo možné dospět
v kulisách tuhé totality.

Pepík tedy na katedře zavedl pionýrský obor, vybavil své pracoviště rentgenovými
zdroji, obor začal přednášet, sepsal vyhledávaná skripta, vedl diplomové práce a
vybudoval tak pracoviště, které ve své době patřilo k nejlepším v oboru. Využívalo dvě
Weissenbergovy a jednu precesní komoru, pro práškovou metodu difraktometr firmy
Chirana s elektronickým záznamem a dále Debye-Scherrerovy komůrky. V roce 1994
byl Pepíkovou zásluhou zakoupen první monokrystalový difraktometr na univerzitě.
Dlužno dodat, že katedra byla od šedesátých let líhní strukturní chemie, protože Lubor
Jenšovský se věnoval krystalochemii a Pepíkova laboratoř také udržovala pracovní a
osobní kontakty s oddělením Alana Línka na Ústavu fyziky pevných látek Akademie věd
a s laboratoří Karla Humla z Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd.
V Pepíkově laboratoři tehdy pracoval i Bohumil Kratochvíl, původně žák Lubora
Jenšovského, který potom přešel na VŠCHT, kde začal rozvíjet strukturní analýzu pro
obor farmakologie. Vedle Pepíka se strukturní analýze na katedře věnovala i paní
doktorka Jana Podlahová. A nelze ani zapomenout na paní Vlastimilu Pitterovou, která,
stejně jako Pepík, byla tehdejším režimem nucena zvolit jiné povolání než to, které by
jinak vykonávala, a několik dekád byla technickou oporou laboratoře. I Pepíkův odchod
do důchodu byl příkladný, protože nejprve sehnal projekt, aby laboratoř mohla
pokračovat, a náhradu za sebe – vynikající krystalografku Ivanu Císařovou.
Josef Loub přistupoval ke svým studentům lidsky, s pochopením a se skromností. MD si
vzpomíná, že Pepíkovi kdysi položil odbornou otázku, na kterou on neznal odpověď.
Otevřeně to přiznal a odjel s ním tramvají na Fyzikální ústav, aby se na to zeptali
Václava Petříčka. Jarmila Dušková vzpomíná, že za ní přijel do Mariánských Lázní, aby
ji osobně přemluvil k pokračování v doktorandském studiu po mateřské dovolené. Toto
všechno - novost oboru, osobnost učitele, přátelské prostředí - magicky přitahovalo
studenty, z nichž celá řada spojila s krystalografií, ke které jim otevřel dveře, celý svůj
profesní život: Bohumil Kratochvíl, Ivana Císařová, Karel Knížek, Jan Fábry, Michal
Dušek, Jarmila Dušková, Jiří Brynda.

S Pepíkem Loubem a profesorem Škramovským je spojena i následující vzpomínka
(JF): Profesor Škramovský u příležitosti svých osmdesátin proslovil přednášku, jak to
kdysi chodilo na fakultě. Snad ještě za Rakouska-Uherska, patrolující policajt, který
procházel kolem fakulty, zpozoroval oheň, který vzplál na laboratorním stole nějaké
místnosti v přízemí. Inu, byla to doba dmuchavek. Policajt neváhal, vběhl do budovy a
vzmáhající se požár uhasil. Pak policejní ředitelství zaslalo omluvu děkanovi nebo
rektorovi, že policista vstoupil bez povolení na akademickou půdu. Po přednášce Pepík
odtušil, že to byla doba, kdy se zákony chovaly v úctě a dodržovaly. Je to detail, vlastně
zábavný, ale zároveň s vážným podtextem. Jedna věta, a přece tak důležitá. JF si ještě
vzpomíná na odpověď, když se Pepíka zeptal, jaký je rozdíl mezi morálkou a etikou.
Odpověď přišla okamžitě: Etika je daná. S tím souvisí i Pepíkovo usilování o to, aby po
roce 1989 byly zřízeny etické komise.

Na vánoční besídce katedry anorganické chemie v roce 2023, poslední, které se Josef
Loub mohl zúčastnit, seděl Pepík na židli obklopen svými bývalými studenty a kolegy,
nechal si od každého vyprávět, co je u nich nového, a pak ještě další den telefonoval a
říkal, že to bylo moc pěkné. Tehdy jsme to nevěděli, ale vlastně jsme se s ním loučili,
protože za rok mu už zdraví přijít nedovolilo a o měsíc později zemřel. Náš převládající
pocit není zármutek, protože život, který Josef Loub prožil, byl naplněný a smysluplný.
Cítíme vděčnost, že nám bylo umožněno tohoto skvělého člověka poznat. Bůh, ve
kterého věřil, bránu do nebe pro svého Pepíka určitě otevřel doširoka.

ZPĚT