Ve své práci propojuje demografii s každodenním životem – ať už jde o rozhodování o rodičovství, vliv různých politik nebo proměny rodiny v čase. Studentům ukazuje, že demografie není jen o číslech, ale hlavně o lidech a jejich příbězích. Věnuje se výzkumu reprodukčního chování, rodinné politiky i mezinárodnímu srovnání a zároveň se dlouhodobě podílí na výuce klíčových demografických předmětů. Nyní byla Jiřina Kocourková z Katedry demografie a geodemografie jmenována profesorkou.
Nejprve jste vystudovala učitelství geografie a matematiky, co Vás poté zavedlo na cestu demografie?
Své vysokoškolské studium jsem zahájila ještě před rokem 1989, kdy možnosti oborové flexibility byly výrazně omezené. Na základě výborných studijních výsledků mi bylo doporučeno rozšířit si zaměření o druhý obor – Ekonomickou a regionální geografii (v rámci oboru Geografie, dnes specializace v rámci bakalářského studia Aplikované geografie, pozn.red.). Studovala jsem tak souběžně dva obory, což v tehdejší době nebylo běžnou praxí. Právě v tomto kontextu jsem se poprvé setkala s prof. Pavlíkem, jehož výuka demografie mě odborně výrazně oslovila a zásadně ovlivnila mé další směřování. Na jeho podnět jsem se rozhodla věnovat se demografii hlouběji. Diplomovou práci jsem zaměřila na model stabilní populace a ukončila jsem studium v roce 1990 s vyznamenáním, čímž jsem získala titul RNDr. Ve stejném roce byla založena Katedra demografie a geodemografie, kde jsem zahájila studijní pobyt. Souběžně jsem dokončila i druhý studijní obor, který jsem absolvovala v roce 1991.
Čím vás na demografii potom přitáhl zrovna výzkum reprodukčního chování?
Domnívám se, že mé zaměření bylo do značné míry ovlivněno tím, že jsem původně směřovala k medicíně, kterou jsem velmi toužila studovat. Přijetí na lékařskou fakultu však bylo tehdy – podobně jako dnes – velmi náročné a mně se tuto cestu nepodařilo realizovat. Demografie mě zaujala mimo jiné tím, že k medicíně měla v určitých aspektech blízko, zejména v oblasti reprodukčního chování. Právě tato tematika mi umožnila navázat kontakt s lékařským prostředím a představovala most mezi mým původním zájmem a nově zvolenou disciplínou. Téma reprodukce se tak pro mě stalo přirozenou cestou, jak propojit sociálněvědní přístup s medicínskými souvislostmi – což mi odborně i osobně vyhovovalo a dále profilovalo mé vědecké směřování.
Na fakultě učíte také mnoho předmětů, výběrem například Světový populační vývoj nebo Populační teorie. Máte pocit, že Vám studium učitelství pomáhá i ve vysokoškolské výuce?
Když nad tím zpětně přemýšlím, nemyslím si, že by samotné studium učitelství jako takové mě zásadně ovlivnilo. Spíše to bylo dáno tím, že jsem si už tehdy zvolila pedagogický směr, což podle mého názoru více souvisí s osobnostním nastavením člověka než se specifickým obsahem studia. Není to ani tolik o konkrétních didaktických dovednostech, které jsem si osvojila například v rámci didaktiky geografie, ale o tom, že člověk, který se rozhodne jít touto cestou, obvykle disponuje přirozeným zájmem o vzdělávání a předávání poznatků. V kontextu vysokoškolské výuky demografie, zejména v pozdějších ročnících, je výuka zaměřena spíše na analytické myšlení, interpretaci dat a diskuzi o trendech – tedy na přístup, který se od klasické středoškolské pedagogiky liší.
Za svou pedagogickou kariéru jste vedla nebo vedete téměř 90 závěrečných prací studentů, současně jste garantkou navazujícího magisterského studia Demografie, vedoucí Katedry demografie a geodemografie a členka celé řady odborných komisí a expertních skupin. Nabízí se tedy otázka, jak to všechno stíháte? Jak vypadá takový Váš běžný pracovní den?
V současnosti ještě k tomu vedu mezinárodní výzkumný projekt COST Action a národní výzkumný projekt GAČR, dále vedu výzkumné týmy ve dvou meziuniverzitních projektech a jsem také členkou panelu Grantové agentury ČR. Musím přiznat, že skloubit všechny povinnosti je velmi náročné – natolik, že se vlastně ani nedá mluvit o „běžném pracovním dni“. Nejvypjatější období nastává, když je potřeba pracovat i o víkendech, což bylo teď v poslední době téměř pokaždé. Chtěla bych se jednou dopracovat k pravidelnému režimu (úsměv), ale někdy se člověk jednoduše přecení a musí akceptovat, že ne všechno lze zvládnout ideálně. Přesto se snažím neustupovat ze svých nároků na kvalitu práce – i když to znamená, že občas není možné vše odevzdat přesně ve stanoveném termínu. Co však považuji za důležité, je fakt, že jsem se naučila se tím nestresovat. Vím, že když věnuji každému úkolu maximální pozornost, může to sice znamenat určitý skluz, ale nikdy bych nechtěla snižovat úroveň své práce jen kvůli tlaku na čas. Nikdo není dokonalý – a já se snažím, aby to, co odevzdávám, bylo vždy promyšlené a kvalitní.
Absolvovala jste také řadu zahraničních stáží. Co byl podle Vás jejich největší přínos? Vedete k zahraničním cestám a získávání zkušeností za hranicemi republiky i své studenty?
Studentům pravidelně doporučujeme zahraniční stáže, protože v nich vidím obrovský přínos – především možnost vymanit se z každodenní rutiny. Sama jsem byla naposledy minulý rok na čtrnáctidenní stáži na University College London, a znovu jsem si uvědomila, jak nesmírně důležité je být v novém prostředí, s novými lidmi a mít prostor se soustředit výhradně na určité téma. Není to jen o odborné inspiraci, ale i o tom, že máte najednou čas sami na sebe – a to považuji za velmi cenné.
V rámci své odbornosti také vystupujete v médiích. Jak na téma porodnosti a plánování rodiny reaguje veřejnost? Setkáváte se spíše s pozitivním přijetím vědeckých dat nebo s tím, že “tomu rozumí každý” jako tomu bylo třeba v době pandemie covidu u epidemiologů?
Domnívám se, že v tomto případě je situace odlišná od pandemie, která všechny zaskočila a na niž společnost nebyla připravena. Porodnost a plánování rodiny jsou naopak témata spíše příjemná, která většina lidí v určité fázi svého života řeší a každý to nějak osobně prožívá. A právě proto má na ně většina lidí vytvořený vlastní názor, často založený na osobní zkušenosti. Z tohoto hlediska to vnímám spíše jako pozitivní – ukazuje to, že lidé o těchto otázkách přemýšlejí. Pro nás demografy to ale znamená i určitou výzvu. Víme, že veřejnost často vidí pouze individuální souvislosti, zatímco my musíme uvažovat v širších strukturálních kontextech, že individuální volby jsou vždycky i odrazem společenského kontextu. Naše data popisují realitu, ale naší úlohou je tuto realitu také interpretovat a vysvětlovat. K tomu nevyužíváme jen demografická data ČSÚ, ale pracujeme také s teoriemi, kvalitativními a kvantitativními šetřeními, kde získáváme data o postojích a hodnotách. Zároveň jsme se museli naučit pracovat s veřejnoprávními médii a komunikovat s politiky, že demografie není jen o číslech, ale hlavně o čase, že demografické trendy se nedají změnit z roku na rok.
Jste také spoluautorkou knihy “Sňatek a rodina: zájem soukromý nebo veřejný?”. Jak to tedy je? Je z demografického hlediska důležité, aby byly páry sezdané?
Kniha, o které je řeč, vyšla v roce 2006 a reflektovala tehdejší snahy o vytvoření koncepce rodinné politiky, jejichž vývoj byl poměrně zdlouhavý. Naším cílem tehdy bylo upozornit na to, jakým směrem by se rodinná politika měla ubírat a zda má mít normativní rozměr – tedy zda má stát otevřeně deklarovat, že jeho zájmem je podpora stabilních, nejlépe sezdaných rodin. Tento normativní přístup státu lze do určité míry chápat jako legitimní součást veřejné politiky. Co je však velmi pozoruhodné, je vývoj, k němuž za uplynulých dvacet let došlo. Společenská norma se výrazně proměnila a s ní i samotný diskurz o rodině a manželství. Dnes jsme svědky určité „rehabilitace“ manželství, jehož význam znovu narůstá, ovšem s odlišným hodnotovým obsahem než dříve. Zatímco v 90. letech bylo manželství vnímáno často jen jako „formální kus papíru“, který mnoho lidí považovalo za zbytečný, dnes jeho symbolická hodnota opět roste. V minulosti bylo běžné, že těhotná žena musela co nejdříve uzavřít sňatek, zatímco později bylo přijatelné mít dítě i bez partnera. Dnes se ale zdá, že většina žen preferuje sdílené rodičovství ve stabilním partnerském vztahu, což může být jedním z faktorů současného poklesu porodnosti – protože najít vhodného partnera je stále náročnější. Zajímavý posun v hodnotě manželství může souviset i s tím, že některé marginalizované skupiny, jako např. LGBT+ osoby, dlouhodobě usilují o právo na rovnocenné manželství. Tato snaha paradoxně zvýšila vnímání hodnoty institutu manželství – pokud totiž vidíte, že je někomu upíráno, začnete si jeho významu více vážit. Samozřejmě, není to jediné vysvětlení, ale je to jeden z faktorů, který může tuto proměnu pomáhat objasnit.
