Jaroslav Brůžek – Příběh antropologa se srdcem napůl v Česku, napůl ve Francii
Počátek mojí cesty a cesty k antropologii
Narodil jsem se v Písku a dětství jsem strávil v Bavorově, pošumavském městečku s malebným údolím řeky Blanice. Otec byl elektrikář zaujatý svojí prací, matka pracovala jako kuchařka, ale byla především šéfem domácnosti a nás dětí. Doma se neplýtvalo, ale taky se nešetřilo. Ani na jídle, ani na lásce nebo humoru, a to se mi hodí dodnes.
Představu o své budoucí profesi jsem měl dlouho velmi nejasnou, na rozdíl od mých rodičů, kteří představy měli. Zatímco máma si přála mít doma lesního inženýra, otec měl vizi či nerealizované osobní tužby, ve kterých byl syn středoškolským profesorem, snad i lékařem. Lékaře jsem ale zavrhl a pro otce jsem udělal kompromis – po dokončení studia na gymnáziu ve Vodňanech jsem se přihlásil na dvouoborové studium biologie a chemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, ze kterého jsem přestoupil na obor biologie. Během studia jsem však postupně zjistil, že ryze experimentální obory mě tolik neoslovují a systematická biologie mi k srdci nepřirostla. Zvažoval jsem, co by mě skutečně bavilo. Podnět ke změně přišel na studentské exkurzi na Pálavě, kde jedním z asistentů byl Vratislav Mazák, který popsal hominina Homo ergaster, považovaného za jeden z klíčových druhů lidské evoluce. Zavedl nás do Pavilonu Anthropos v Brně-Pisárkách, kde se ve mně zrodilo náhlé a v ostrém kontrastu k vinnému ladění celého pobytu na Pálavě jasné a střízlivé přesvědčení, že se chci stát a stanu antropologem. V ročníku oboru antropologie jsem se následně ocitl jako jediný student, což znamenalo, že jsem neabsolvoval klasické přednášky, ale individuální výuku, která se nesla v příjemném kolegiálním duchu.
První profesní léta
Po absolvování studia antropologie jsem své první zaměstnání získal v Českých Budějovicích na tělovýchovně lékařském oddělení krajské nemocnice. Tam jsem se věnoval výběru sportovních talentů a péči o sportovce. Z mého působení zde mne ale vytrhl povolávací rozkaz. Dvouletá vojna – reakce na to, že jsem předchozí přípravku vysokoškoláků pro jednoletou službu ignoroval. Z civilního antropologa jsem byl tedy rázem voják, který střídal obranu vlasti na pozadí budování socialismu s odbornou péčí o vojenské sportovce ve Vojenské nemocnici v Plzni. Po návratu z vojny jsem opět zakotvil na své alma mater – Přírodovědecké fakultě UK. Zastupoval jsem kolegyně na mateřských dovolených a později se ponořil do příprav tzv. kandidátské práce, tedy dnešního PhD.
Klíčovou postavou té doby byl pro mě prof. A. Doležal – porodník s renesančním duchem. Spolu jsme připravovali výstavu Antropologie mateřství a sbírali klinický materiál pro mou první doktorskou práci, která vedla k titulu RNDr. A jak už to tak bývá, když člověk něco pořádně rozjede, otevřou se i nové možnosti. V rámci přípravy dizertace jsem získal stipendium francouzské vlády a na půl roku se ocitl v Paříži – konkrétně na Université Pierre et Marie Curie. Tam jsem se ponořil do světa kostí a zvláště pánví v laboratoři vedené následovníky slavného prof. G. Oliviera. Po návratu jsem zakotvil v Motole – ve Výzkumném ústavu vývoje dítěte při současné 2. Lékařské fakultě UK, antropologická práce nabrala nový rozměr a obrátky. Dokončoval jsem dizertaci o pohlavním dimorfizmu pánve a metodách odhadu pohlaví. Pracoval jsem jako klinický antropolog a auxolog a spolupracoval s lékaři napříč obory – od endokrinologie a nefrologie, až po genetiku. Monitorovali jsme děti s cystickou fibrózou, sledovali růstové trendy a snažili se najít odpovědi na otázky, jak pomoci dětem s touto život zkracující vrozenou chorobou.
Francie – zkouška odolnosti
Rok 1986 znamenal zásadní obrat – nejen v mapě mého života, ale i v jeho rytmu. Vystěhoval jsem se do Francie za svou manželkou. Bohužel podle francouzských úřadů jsem měl sice vzdělání, ale nikoliv „vhodné razítko“. Pokud jsem chtěl v antropologii pokračovat, bylo nutné doktorské studium absolvovat znovu, tentokrát na francouzské univerzitě. Kromě studia byl hlavní problém jazyk a zajištění potřebných financí. Nastoupil jsem tedy jako dělník v supermarketu Auchan. Po nocích jsem studoval francouzštinu, přes den rovnal zboží, mezi tím pečoval o manželku, u které se postupně rozvíjelo závažné onemocnění a připravoval francouzskou dizertaci. Navštěvoval jsem laboratoř profesorky Denise Ferembachové při EPHE (l'École pratique des hautes études), která mi nabídla neocenitelné zázemí a přátelskou atmosféru, která podpořila nejen můj výzkum, ale v tak náročném období i mě samotného. V roce 1991 jsem obhájil doktorát na Institutu lidské paleontologie (Muséum national d'Histoire naturelle) v Paříži – pod vedením prof. Henryho de Lumley, s velkou pomocí Denise Ferembachové a mnoha skvělých lidí jako Albert Ducros či Patrick Pasquet, ale i Jean-Jacques Hublin.
I přes dokončené potřebné vzdělání nebylo nijak snadné získat místo v univerzitním vědeckém prostředí, o které jsem usiloval. Opakovaně jsem se účastnil národních konkurzů CNRS (Centre national de la recherche scientifique) – a po řadě pokusů a dlouhých pěti letech jsem byl konečně přijat jako Chargé de Recherche ve výzkumném týmu CNRS na Universitě v Bordeaux, vedeného prof. Bernardem Vandermeerschem. Na Universitě v Bordeaux jsem byl součástí malé, ale soudržné laboratoře – nás bylo sotva deset a atmosféra byla rodinná. Cítil jsem se tam víc než vítán. Kolegové jako Anne-Marie Tillier, Henri Duday, Eric Crubézy a později i mladší Pascal Murail, Dominique Castex, Bruno Maureille nebo Pascal Sellier mi pomohli vytvořit prostředí, kde se nejen dobře bádalo, ale také dobře žilo. Objevil jsem terénní anthropologii a paleoauxologii, účastnil se výkopů v Corconne a Villedubert, ale i Mongolsku a vzdálených Markézách v Tichomoří. Pracovali jsme v týmu, publikovali, jezdili za materiálem do různých koutů Evropy i zámoří – a když se zavřely dveře laboratoří, otevřely se lahve vína.
Vděčnost za tak přátelské přijetí ve mně vyvolalo potřebu poslat tuto podporu dál, a tak jsem se stal neoficiálním patronem několika z mladších kolegů z Čech, aby mohli nastoupit doktorské studium v režimu co-tutelle mezi Francií a Českem. Můj velký byt v Bordeaux se stal jakýmsi přestupním stanovištěm – zněl češtinou i francouzštinou, žil debatami o antropologii i o životě. Ze samotářského života se tak stala pozvolna otevřená stanice s častými návštěvami přátel, kolegů i studentů a z Bordeaux po mnoha letech domov. Protože potřeba kontaktu s Českem mě vedla k častým návratům do Prahy, brzy jsem si připadal spíše jako ten, kdo má domovů i odborných působišť víc.
Mezi Francií a Českem
V Česku jsem paralelně s prací v CNRS krátce zakotvil na nově vzniklém antropologickém pracovišti Západočeské univerzity v Plzni a v roce 2008 jsem se vrátil tam, kde to všechno začalo – na katedru antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty UK. Tentokrát už ne jako student, ale jako člen týmu Laboratoře 3D zobrazovacích a analytických metod vedenou dnes již profesorkou Janou Velemínskou. Ať už šlo o modelování lebek nebo o digitalizaci fosilií, práce stále přinášela nové výzvy a podněty. Spolu s Janou a Petrem Velemínskými jsme zachraňovali unikátní historické skleněné negativy fosilních nálezů člověka – lovců mamutů z Předmostí na Moravě. Šlo o kus kulturního a vědeckého dědictví, který hrozil zapadnout v šuplících a zapomnění. Výsledkem našeho snažení byl grant a nakonec i kniha z roku 2008 „Early Modern Humans from Předmostí: A New Reading of Old Documentation“.
S Viktorem Černým, který rozvinul archeogenetiku v Archeologickém ústavu v Praze, jsme tvořili sehrané duo – batohy na zádech, vzorkovací sady v kufrech, komáři za krkem a Afrika před námi. Sběr genetického materiálu nás zavedl na přelomu tisíciletí do řady zemí subsaharské Afriky, kde jsme se setkávali s fascinujícími komunitami, výzvami terénního výzkumu i životními příběhy. O našich cestách a výzkumech pojednávala v roce 2008 výstava v Národním muzeu doprovázená knihou „Mezi Saharou a tropickými pralesy – Lidé z pohoří Mandara“.
Na další projekty nebylo třeba dlouho čekat. Vznikl francouzsko-český tým, který se pustil do zkoumání života a zdraví velkomoravské populace z 9. až 11. století. Bádali jsme nejen v českých, ale i francouzských a slovenských sbírkách.
Rozloučení s Francií a návrat do Čech
Ve Francii jsem v průběhu let postupoval po vědeckém žebříčku. Krok za krokem – kvalifikační zkoušky a diplomy, nové publikace, další výzkumy. Laboratoř se za 20 let rozrostla možná i desetinásobně. V roce 2014 jsem se rozloučil s aktivní službou jako Directeur de Recherche 1. stupně – což je prakticky nejvyšší hodnost, jaké může vědec ve Francii dosáhnout. Nebyl to odchod s tichým zavřením dveří, spíš pokývnutí hlavou s vědomím, že cesta, kterou jsem ve Francii ušel, měla smysl.
Ta česká však pokračuje dále. Určitou ironií po konečném návratu do Čech bylo, že se opakovalo to, co jsem již zažil ve Francii na počátku kariéry – na Univerzitě Karlově nyní pro změnu nebyla uznána má francouzská habilitace a bylo tedy třeba habilitační řízení podstoupit znovu. A když už jsem měl tento rytmus v krvi, dokončil jsem to profesurou.
Vedl jsem a stále vedu diplomové i doktorské práce, protože co by byl vědec bez žáků, kterým může předat nejen znalosti, ale i pochybnosti, otázky a radost z objevování. Práce s mladými mě drží ve střehu, nutí mě přemýšlet jinak a někdy si i přiznat, že „ti dnešní“ opravdu umí věci, které já už spíš jen obdivuji zpovzdálí. I dnes jsem zapojen do výzkumných projektů, které se věnují paleobiologii minulých populací od svrchního paleolitu až po středověk.
Se členy mezinárodního týmu, zejména s Fredericem Santosem, Eugénií Cunhou a Rebekou Rmoutilovou jsem navrhl řadu metod odhadu pohlaví, které mají široké uplatnění, a které jsme rovněž využili v našich výzkumech.
Nevydal jsem se cestou velkých paleoantropologických objevů. Nejsem lovec fosilií, spíš antropolog širokého záběru, který se často pustil tam, kde nebyla vyšlapaná cesta. Většinu cest tvoří drobné stezky a slepé uličky, o kterých se nepíše. O to víc potěší, když se něco podaří. Ať už to byl muž z Mentonu, který ve skutečnosti byl ženou – tento výsledek byl publikován v knize Dáma z Cavillonu. Jiným příkladem je odhad pohlaví trojhrobu lovců mamutů z Dolních Věstonic, dříve interpretovaný jako nezdařený porod, kdy má analýza ukázala, že všichni tři jedinci byli muži. Toto bylo později potvrzeno geneticky. Mám radost, že se našemu týmu podařilo doložit, že původně přehlížená lebka ženy ze Zlatého koně, dříve chybně datovaná z důvodu kontaminace vzorku do magdalenienu, je 45 000 let starým nálezem, tedy jedním z nejstarších známých nálezů moderního člověka v Evropě.
Když se podívám zpátky – na cestu, která vedla přes Bavorov, Prahu, Paříž, Bordeaux a zase zpět – stálo to za to.
V Praze, Velikonoce 2025