RNDr. Jolana Tátosová, Ph.D. (*1975, Třinec) vystudovala bakalářský titul na Přírodovědecké fakultě Ostravské Univerzity a magistra s doktorátem na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Toto studentské ocenění získala jako historicky první žena za Ústav pro životní prostředí. Ocenění získala za svůj předmět Limnologické metody-praktikum, jehož je garantkou. Dr. Tátosová se věnuje limnologii a hydrobiologii a současně jako poradce pro studium pomáhá studentům zdolávat úskalí vysokoškolského studia. Mezi její oblast výzkumu patří, na první pohled nezáživná paleolimnologie, láska k jezernímu bahnu. Mimo vědy na Fakultě spolupracuje při Dnech otevřených dveří a jiných akcích reprezentujících naši Alma mater.
Fotografie poskytnuta z archivu ÚŽP se souhlasem.
Jaké emoce ve Vás vyvolalo udělení studentského ocenění Velemlok v kategorii Geologie a OŽP?
Dojalo mě to. Dojalo mě to velmi. To byla první emoce. Já jsem to nečekala, fakt jako ne, i když mám určitou zpětnou vazbu od svých studentů z každoročních dotazníků, že ty přednášky jsou dobré. Ale tohle byla fakt pecka. Výuka je přesně to, co mě tady drží a ocenění je pro mne určitá satisfakce.
Ocenění jste obdržela za předmět Limnologické metody-praktikum. Můžete ho čtenářům přiblížit?
Je to praktikum („smích“). Tento předmět jsem zdědila po svém bývalém školiteli, a protože to byl povinně volitelný předmět a měl studenty připravit částečně ke státnici, padlo to na mě. Praktikum je korekvizitou k přednášce stejného názvu, nicméně můj předchůdce nikdy přednášky neměl. Narychlo jsem si tehdy vymyslela vlastně koncept praktika v terénu a stále se formující přednášky k předmětu naplňuji teprve teďka. Ty nejsou pravidelné, s výukou mi pomáhá několik přátel, kteří jsou odborníky na různá probíraná témata a především, jsou odborníky z praxe. A celé to „gro“ stojí na šestidenním praktiku. A je to velmi výživné praktikum. První den si všechno připravíme, protože těch úloh je moc, a každý ze studentů si poté určí oblast, ve které se cítí dobře. A přesně na tom to stojí, aby si v týmech vytvořili roli, která jim sedí. Studenti si pak to „know how“ předávají navzájem. Máme plně vybavenou výzkumnou stanici na Blatné (Jižní Čechy). První den je nejnáročnější. Studenti tráví celý den na rybníku, kde měří hloubkový profil, dělají si grafy, vše zapisují, odebírají vzorky zooplanktonu napříč celým rybníkem, a to dělají v podstatě až do půlnoci. Protože chci, aby si uvědomily, jak se situace mění během dne, a to chemicky, fyzikálně, ale také s rozmístěním organismů. Studenti tak ve skutečnosti můžou pochopit znalosti, které nabyli v rámci přednášek. Další den pak studenti mikroskopují a učí se poprvé poznávat organismy. Následující den trávíme na řece. Studentům jsem schopna vysvětlit, co tam žije, a velmi neodborně bych byla schopna jim říct něco k hydrologickým parametrům. Proto si raději beru s námi do terénu kamaráda-odborníka hydrologa, který je jim schopen vše vysvětlit i změřit. Studenti pak zjistí, že různé organismy žijí v různých mikrohabitatech, které jsou ovlivněny prouděním vody, typem substrátu, rychlostí proudu…. V pátek pak studenti odjížděj „polomrtví“, protože je to náročné, je toho hodně, studenti nejsou zvyklí dlouhé hodiny mikroskopovat a pracovat do noci. Upozorňuji je na to, ale nakonec to dopadne tak, že si to užili a že je to bavilo. Není to jen dřina, najdeme čas i na večerní ohýnek s buřtíky… Výsledkem praktika jsou vlastně taková „poloskripta“ tvořená z protokolů, téměř 30stránkový elaborát, za který získají zápočet a můžou ho využít při učení na státnice. Pokud studenti neumí něco vysvětlit, tak si spolu sedneme a hledáme společně příčiny toho, proč grafy vypadají takhle a jestli to s něčím nesouvisí.
Jak vzpomínáte na své studentské časy?
Bakaláře jsem studovala v Ostravě a magistra s doktorátem tady. V dobách mého studia nikdo ze studentů nevnímal, jak je přednášející vědecky a publikačně zajímavý, ale jak je lidsky zajímavý. Vzpomínám si na prof. Ďuřiše, který byl nesmírně fajn chlap. Doktor Kantorek, který je mimo jiné bratrem známého kreslíře Kantorka, přednášel tehdy hydrobiologii. Strašně kouřil, měl obrovské charisma, nevím, co v něm bylo, ale prostě jsme ho se spolužačkami milovaly. Velice dobře přednášel. Mezi přednášejícími byli i špičkový vědci, kteří mě vlastně v hlavě vůbec neutkvěli.
Jakým způsobem ze svého předmětu zkoušíte?
Já se studentů většinou neptám na konkrétní metody, které jsme na praktiku probírali. Často jim vymyslím nějaký případ. Například chci, ať si představí, že jsou ve Vysokých Tatrách a mají naplánovat postup odběrů a prací. Všechny potřebné znalosti získají právě na přednáškách z Limnologických metod. Vytvářím jim příběhy, do kterých se mohou vžít a trošku nad problematikou popřemýšlet. Ráda zkouším prostě příběhově.
Měníte nějakým způsobem styl učení?
Neustále vše piluji. Minulý semestr jsem nedělala nic jiného, než že jsem předělávala přednášky. Cítila jsem k tomu potřebu. Poté, co jsem převzala přednášky, jsem byla nucena narychlo vše připravit a nasázet tak, abych mohla učit. Každý rok jsem přednášky upravovala a učesávala a najednou jsem měla pocit, že to chce velkou změnu, která i pomůže i mě. Vyhodila jsem něco, co mi za těch pět let učení přišlo nadbytečné a přidala něco nového a zajímavého. Prostě to chce někdy restart „od píky“. To „gro“ tam zůstane, ale vše se češe a upravuje, občas potřebujete změnit grafiku… Vždycky jsem měla v prezentacích víc textu, protože neexistují na tento předmět skripta, tak aby se studenti mohli od něčeho odrazit. Zabere to teda spoustu času…
Co děláte ve svém volném čase, jestli tedy nějaký máte?
Když byl covid, tak se mi strašně špatně učilo. Přes obrazovky, bez zpětné reakce studentů to bylo pro mě těžké. Já prostě potřebuju vidět ten obličejík, co říká: „Co?! Já ti jako nerozumím…“. Pak jsem to schopná zareagovat a látku případně projet znovu. A tehdy jsem potřebovala tu hlavu nějak vypnout, tak jsem sjížděla přednášky Martina Hilského o Shakespearovi. A bylo to fascinující a strašně mě to bavilo. Hrozně ráda podpořím nějaká mladá začínající divadla. Jednak je to odpočinkové a jednak vám občas hry dají takovou „ťafku přes čumáček“, kdy na chvilku můžete otevřít oči v dnešním světě. A to mě na tom divadle baví. A možná mám proto svoji výuku spojenou s vyprávěním příběhů. Ráda čtu, ale ne odborné věci, protože je na mě osobně vědy někdy moc. Dále ráda povzbuzuji a motivuji lidi k tomu, aby je škola bavila. Osobní volno si především užívám a držím víkendy.
Máte velice zvláštní příjmení a jste jedinou jeho nositelkou v České republice. Víte odkud pochází?
Jsme Maďaři po tátovi, který odtamtud odešel asi v 16 letech. Bohužel, nijak nemohl udržovat vazby se zbytkem rodiny v Maďarsku. Měl nějaké sourozence. Sestřenice si matně vybavuji, když jsem tam s tátou kdysi byla na návštěvě.
Figurujete v České limnologické společnosti. Mohla byste jí čtenářům trochu osvětlit?
Je to vědecká společnost, která ovšem sdružuje odborníky napříč spektrem zájmu, a vedle vědců hlavně odborníky z praxe (laboratoře, vodovody a kanalizace, podniky povodí…). Spolupracujeme při řešení komplexních problémů, které se nám samostatně nedaří vyřešit. Společnost je rozdělena na různě zaměřené pracovní skupiny, jako jsou tekoucí vody nebo rybníky. Jednou za 3 roky máme společnou konferenci se Slovenskou limnologickou spoločnosťou, která bude letos v červnu na Lipně.
Je něco, co byste chtěla vzkázat čtenářům a studentům?
Ať jsou hlavně šťastní a dělají to, co je baví. Pokud tuto myšlenku budou následovat, budou šťastné všechny strany v jejich životě. My jako pedagogové budeme mít nadšené studenty, oni nás budou vlastně nadšeně poslouchat, my je budeme nadšeně učit a všechno bude fungovat. A jestli se trápí a dělají školu jen kvůli přání rodičů, ať si to dobře rozmyslí, protože si odnesou akorát zbytečná traumata. Svět je teď tak komplikovaný, že si nedovedu představit být teď náctiletá. Za mých studií byla doba mnohem jednoduší a všechno bylo snáz rozeznatelné. Snáze jste rozeznali i dobrého a špatného člověka, líp jsme uměli vztahy… Svět nebyl tak technologický a spíš jsme byli spolu a mluvili jsme. Vzdorovat v dnešní době sociálním sítím a různým aplikacím znamená být outsiderem a stání mimo hlavní proud vám v životě nepomůže. Ono vyrovnat se s tím, že stojíte mimo hlavní proud a vyrovnat se s tím a jít vlastní cestou, to málokdo dá. Zkuste být zdravě sebevědomí a postupně překonávat v životě překážky. Přesně to vám pomůže si v životě začít věřit. Lidé, kteří se vozí po slabších, nemají důvěru v sama sebe a vlastně nevědí, co jsou.
Děkuji za rozhovor!
Jan Geist