Historická období vývoje muzea:

 

1775 - 1848: Založení sbírek a doba Preslova

     Vznik mineralogické sbírky UK můžeme datovat již rokem 1775, kdy byl při pražské univerzitě (od roku 1622 Universita Karlo-Ferdinandova) založen c. k. kabinet přírodnin, nazývaný Museum naturae Pragense. Tehdy se přírodopis, a v rámci něj i mineralogie, přednášel převážně na lékařské fakultě. 
     Kabinet přírodnin, označovaný i jako České muzeum, vznikl z podnětu polního zbrojmistra Františka Josefa hraběte Kinského (1739-1805) a znalce a sběratele nerostů Ignáce rytíře Borna (1742-1791). Jeho základem byla sbírka nerostů věnovaná Kinským a následně i dalšími šlechtici, například knížetem Karlem Egonem Fürstenbergem, nejvyšším českým purkrabím. Již od počátku renesance byla mineralogie mezi šlechtou velmi oblíbena a v majetku mnoha českých šlechticů byla řada pozoruhodných sbírek nerostů. Dokonce i císařovna Marie Terezie vydala zvláštní nařízení, podle nějž měly rudné doly v Čechách posílat nejlepší ukázky nalezených nerostů právě tomuto kabinetu, a tak měla sbírka již od počátku charakter převážně mineralogický. Kabinet přírodnin se stal prvním toho druhu v celé monarchii a byl zprvu uspořádán podle soustavy švédského mineraloga J. G. Walleria z roku 1747, tj. podle "vnějších a vnitřních znaků jednotlivých druhů nerostů".
     Jeho správou byli pověřeni profesoři přírodopisu na lékařské fakultě a adjunkty (asistenty) byli jmenováni profesoři přírodopisu na filozofické fakultě. Prvním správcem byl jmenován Jan Křtitel Zauschner (1737-1799), který vedl kabinet až do své smrti r. 1799. Ten vydal již r. 1786 latinsky psaný katalog "Museum naturae Pragense".

František Josef hrabě Kinský (1739-1805), český šlechtic a rakouský vojenský velitel, se narodil 6. 12. 1739 v Praze. Působil jako ředitel vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě. Byl jedním ze spoluzakladatelů České soukromé učené společnosti (před 1769), ze které roku 1784 vznikla Královská česká společnost nauk, existující až do roku 1952, kdy byla organizačně včleněna do Československé akademie věd. Kinský byl zapálený přírodovědec a český vlastenec, prosazoval výuku českého jazyka, věnoval se i vědecké činnosti. Napsal několik pedagogických spisů, v nichž prosazoval na svoji dobu metody výuky. Zemřel 9. 6. 1805 ve Vídni.

Ignác rytíř Born (1742-1791), rakouský šlechtic, montanista a mineralog, se narodil 26. 12. 1742 v Královském Bělehradě (Alba Iulia) v Sedmihradsku (dnes Rumunsko). Od roku 1760 studoval práva v Praze, v letech 1762-1769 působil jako profesor montanistiky na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě (dnes UK). Zabýval se především hornictvím a mineralogií a vybudoval rozsáhlou mineralogickou sbírku. V roce 1770 se stal přísedícím při úřadě nejvyššího mincmistra v Praze, roku 1772 byl povýšen na horního radu. V roce 1770 podnikl studijní cestu do Uher a Sedmihradska; zprávy z této cesty byly roku 1774 vydány knižně. Byl spoluzakladatelem České soukromé učené společnosti, volného sdružení vzdělanců, v níž po roce 1770 získal vedoucí postavení a ze které roku 1784 vznikla Královská česká společnost nauk, fungující až do roku 1952, kdy byla organizačně včleněna do Československé akademie věd. Roku 1776 byl povolán do Vídně, aby tam uspořádal císařské přírodovědecké sbírky. Ve Vídni také 24. 12. 1791 zemřel.

Jan Křtitel Zauschner (1737-1799), rakouský filozof a lékař, se narodil roku 1737 v Praze. Vystudoval filosofii a medicínu na pražské univerzitě, roku 1775 byl jmenován profesorem přírodopisu na pražské lékařské fakultě, kde přednášel zoologii a mineralogii. Je autorem disertační práce z roku 1768, ve které popisuje výkvěty solí na břidlicích v Brusce v Praze na Hradčanech a zabývá se jejich léčivými účinky. Jako první správce kabinetu přírodnin při pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě (založen 1775) vydal roku 1786 jeho latinsky psaný katalog. Byl děkanem lékařské fakulty a v roce 1794 rektorem univerzity, do r. 1792 provozoval soukromou lékařskou praxi. Zemřel r. 1799.


     Kabinet přírodnin byl od počátku umístěn v prostorném přízemním sále budovy Klementina pod univerzitní knihovnou, kde zůstal plných sto let a byl dokonce přístupný i pro veřejnost. V roce 1799 po smrti Zauschnerově se správy kabinetu ujal Josef Mayer (1752-1814), od r. 1785 první profesor přírodopisu na filozofické fakultě. Za jeho správy byl v r. 1802 kabinet obohacen o sbírku nerostů z majetku zrušeného jezuitského řádu.
     Po Mayerově odchodu do výslužby byl teprve v r. 1814 jmenován ředitelem kabinetu opět lékař, a to František Xaver Berger (1782-1818), profesor zoologie a mineralogie na pražské univerzitě. V této době koupil kabinet řadu sádrových modelů krystalů, které zhotovil F. X. M. Zippe (1791-1863). Od r. 1816 se práce v kabinetu zúčastňoval i nově jmenovaný asistent přírodopisu J. Sv. Presl.

Josef Mayer (1752-1814) se narodil 5. 6. 1752. Vystudoval filosofii a práva na pražské univerzitě, živil se jako státní úředník a věnoval se své zálibě, přírodním vědám. Roku 1784 působil jako adjunkt kabinetu přírodnin při pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě (dnešní UK), 1785 byl jmenován prvním profesorem přírodopisu na pražské filosofické fakultě. Roku 1787 byl povolán za profesora přírodopisu na vídeňské univerzitě, 1879 se vrátil do Prahy a r. 1780 byl jmenován profesorem přírodopisu na lékařské fakultě pražské univerzity jako nástupce prof. Zauschnera, kde působil 12 let. Zemřel 24. 10. 1814 ve Vídni. Spolu s bratrem Janem (1754-1807), významným pražským lékařem, vybudovali ve svém soukromém domě na pražském Malostranském náměstí rozsáhlou přírodovědeckou (hlavně mineralogickou) sbírku, hojně navštěvovanou pražskými milovníky přírody. Z tohoto kroužku vzešla před rokem 1770 Česká soukromá učená společnost (císařem uznána až 1784 jako Královská česká společnost nauk).

František Xaver Maxmilian Zippe (1791-1863), rakouský geolog a mineralog, se narodil 15. 1. 1791 ve Falknově u České Lípy. V letech 1807-1815 studoval v Praze filozofii na filozofické fakultě a chemii na technice. Od roku 1822 přednášel geologii a mineralogii na technice, v letech 1824-1849 působil jako kustod a vědecký pracovník v mineralogických sbírkách Českého musea (dnešní NM). Roku 1835 byl na pražském Královském českém stavovském technickém učilišti jmenován profesorem přírodopisu a zbožíznalství. Roku 1847 se stal členem vídeňské akademie věd, roku 1849 byl jmenován rektorem hornické akademie v Příbrami a ještě téhož roku profesorem mineralogie na vídeňské univerzitě, kde 22. 2. 1863 umírá. F. X. M. Zippe, autor velkého množství vědeckých prací, je považován za jednoho ze zakladatelů vědecké mineralogie a geologie v Čechách.

Jan Svatopluk Presl (1791-1849), lékař a všestranný přírodovědec, se narodil 4. 9. 1791 v Praze. Na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě (dnes UK) studoval medicínu a přírodní vědy, roku 1816 získal doktorát lékařství. Od roku 1818 přednášel na lékařské fakultě přírodní vědy, v roce 1819 působil jako profesor přírodopisu na lyceu v Olomouci, roku 1820 byl jmenován profesorem přírodopisu na pražské univerzitě, kde přednášel zoologii a mineralogii. Zemřel 6. 4. 1849 v Praze. J. S. Presl je ve svých stěžejních dílech autorem české přírodovědecké terminologie, a to hned v několika oborech (botanika, chemie, zoologie, mineralogie, geologie). Jeho spis Nerostopis čili Mineralogia s rozsáhlým atlasem krystalových tvarů byl první učebnicí mineralogie v českém jazyce. J. S. Presl byl jedním ze spoluzakladatelů Vlasteneckého muzea v Čechách (dnešní NM) a Matice české.

     Roku 1820 byl botanik a všestranný přirodovědec Jan Svatopluk Presl (1791-1849) jmenován posledním profesorem přírodopisu na lékařské fakultě. Mineralogickým sbírkám kabinetu věnoval mimořádnou pozornost. Za pomoci svého bratra Karla Bořivoje Presla, rovněž botanika, sbírky nově uspořádal a pořídil dosud uchovaný inventář, který představuje stav sbírky nerostů v letech 1821-1822. Nerosty jsou v něm uspořádány zhruba podle chemického složení, počíná se diamantem a končí retinasphaltem. Podle seznamu dárců nerostů a zkratek uvedených v textu inventáře je zřejmé, že největší počet exemplářů pochází z původní sbírky hraběte F. J. Kinského a Ignáce Borna (zn. K.B.), knížete Egona Fürstenberga (F.), z jezuitské sbírky v Klementinu (C.) a z darů Preslových (J.P.), Zauschnerových (P.Z.) aj. Za Preslova vedení dosáhla mineralogická sbírka počtu 4 316 ukázek, vedle 700 ukázek hornin, 2 000 sádrových modelů krystalů zhotovených Zippem a 1 250 ukázek zkamenělin.

 

1848 - 1882: doba Reussova a Zepharovichova

     Po r. 1848 došlo k reformě vyučování přírodovědy na univerzitách. Přírodní vědy byly přeneseny výhradně na filozofické fakulty. Byly zřízeny tři samostatné stolice (ústavy) pro studium mineralogie, botaniky a zoologie. Později k nim byl připojen další ústav pro geologii.
     Prvním řádným profesorem mineralogie na filozofické fakultě pražské univerzity byl v r. 1849 jmenován vynikající lázeňský lékař a sběratel nerostů August Emanuel Reuss (1811-1873), syn známého geologa F. A. Reusse. Univerzitní sbírce nerostů věnoval Reuss mnoho času. Uspořádal ji podle Mohsova systému, pečoval o její stálé doplňování novými přírůstky, takže za jeho působení dosáhla již 7 096 položek. Reuss založil první díl nového inventáře mineralogické sbírky, který platil až do zániku německé univerzity pražské v r. 1945.

August Emanuel Reuss (1811-1873), rakouský mineralog, geolog a paleontolog, se narodil roku 1811 v Bílině. Studoval přírodní vědy a lékařství na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě (dnešní UK), kde dosáhl i doktorátu filozofie a lékařství. Kromě své lékařské praxe v Bílině prováděl i četné přírodovědecké výzkumy Českého středohoří, Štýrska, Tyroska a Lombardska. Roku 1849 byl jmenován profesorem mineralogie na pražské univerzitě, kde přednášel i geologii; na Královském českém stavovském technickém učiliště (polytechnice) přednášel geologii a paleontologii. Pracoval rovněž v Českém zemském museu v Praze (dnešní NM), roku 1863 se stal profesorem na vídeňské univerzitě. Zemřel roku 1873 ve Vídni. A. E. Reuss se zasloužil především o mineralogický, geologický a paleontologický výzkum české křídy a terciéru.


Viktor Leopold von Zepharovich (1830-1890), rakouský mineralog a geolog, se narodil 13. 4. 1830 ve Vídni. Studoval na univerzitě ve Vídni a na báňské akademii v Banské Štiavnici, v letech 1852-1857 byl geologem říšského geologického ústavu ve Vídni. Roku 1857 je jmenován profesorem mineralogie na univerzitě v Krakově, roku 1861 ve Štýrském Hradci, roku 1864 v Praze. Po rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity (dnešní UK) v roce 1882 přešel na její německou část, kde působil až do své smrti roku 1890. V. von Zepharovich se od svého jmenování profesorem věnoval mineralogii a krystalografii. Publikoval řadu monografických prací především o nerostech českých a uherských, popsal četné nové druhy minerálů. Prováděl též krystalografické výzkumy syntetických sloučenin.


Friedrich Becke (1855-1931), rakouský mineralog a petrograf, se narodil 31. 12. 1855 v Praze. Vystudoval na vídeňské univerzitě, kde se v roce 1876 stal asistentem mineralogie u prof. Tschermaka. V roce 1881 se zde habilitoval pro petrografii. V roce 1882 byl jmenován mimořádným profesorem mineralogie na univerzitě v Černovicích (Ukrajina), v roce 1890 řádným profesorem na německé větvi Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Roku 1898 obdržel profesuru mineralogie na vídeňské univerzitě, kde působil až do r. 1927, kdy odešel do výslužby. Zemřel ve Vídni 18. 6. 1931. F. Becke se věnoval hlavně petrografii magmatických a zejména metamorfovaných hornin; jeho práce o metamorfitech mají průkopnický význam. Zdokonalil metody mikroskopického studia hornin, zabýval se i uranovými minerály z Jáchymova.


     Po odchodu A. E. Reusse na vídeňskou univerzitu r. 1863 se stal jeho nástupcem Victor L. von Zepharovich (1830-1890), bývalý geolog Říšského geologického ústavu ve Vídni. Bezprostředně po svém nástupu se začal starat o vhodnější umístění mineralogického ústavu i jeho stále roustoucích sbírek, které byly doposud umístěny v přízemním sále Klementina s okny do Platnéřské ulice. Celý ústav tvořil pouze tento sál a sousední těsná místnost s jedním oknem. Pro své přednášky z krystalografie Zepharovich založil a vytvořil bohatou sbírku krystalových modelů větších rozměrů, která byla doplňkem Zippeho modelů. Univerzitní mineralogickou sbírku dal zrevidovat a nově uspořádat podle systému J. D. Dany z r. 1868, založeného na chemickém složení jednotlivých druhů nerostů a na principu izomorfie. Pečlivě dbal také o její inventář. Založil jeho druhou knihu, kterou začal psát jeho žák K. Vrba od inv. čísla 7 097 v r. 1863/64 až do inv. čísla 7 399 v r. 1867. Po něm pokračoval další Zepharovichův posluchač E. Bořický do inv. čísla 7 666 v r. 1868 a pak další pracovníci mineralogického ústavu až do inv. čísla 10 597, kdy po Zepharovichově smrti přejal 15. října 1890 sbírku jeho nástupce Friedrich Becke (1855-1931).
     V roce 1880 se Zepharovich s celým ústavem i se sbírkami konečně přestěhoval do nové budovy, která byla postavena ve Viničné ulici čp. 7 v Praze 2. V této době vyčlenil ze staré sbírky ukázky hornin a zkamenělin a odevzdal je do sbírek geologicko-paleontologického ústavu. Mineralogickou sbírku znovu uspořádal podle systému P. von Grotha. Byla umístěna ve dvou prostorných sálech v přízemí severního křídla budovy, kde zůstala až do r. 1945.

 

1882 - 1916: Založení české univerzity; doba Vrbova

     Významný rok 1882 byl vyvrcholením snah českých vlastenců. 28. února 1882 byl přijat zákon, podle něhož byla pražská univerzita rozdělena na českou a německou větev (Česká a Německá univerzita Karlo-Ferdinandova v Praze); o 10 let později bylo dokončeno rozdělení na dvě samostatné univerzity. To znamenalo od roku 1882 nutnost zdvojení pedagogického i pomocného personálu a v řadě oborů i zdvojení sbírek, včetně mineralogických. Původní stará mineralogická sbírka zůstala na německé pražské univerzitě a český mineralogický ústav musel být teprve od samého základu vybudován.
     Již před rozdělením univerzity byl r. 1871 jmenován mimořádným profesorem mineralogie vyučujícím v českém jazyce Zepharovichův asistent Emanuel Bořický (1840-1881), který se však rozdělení nedožil a 27. ledna 1881 náhle zemřel.
     Na samém počátku existence českého mineralogického ústavu byl do jeho čela postaven nově jmenovaný český profesor mineralogie Karel Vrba (1845-1922). Po dvou měsících od jeho jmenování byl mineralogický ústav, dosud využívající onu malou místnost v Klementinu opuštěnou Zepharovichem, umístěn v najatých prostorách soukromého domu čp. 34 (dnes čp. 71) ve Spálené ulici. V letech 1882-1888 byl umístěn, opět jen krátce, v domě U Lebedů na rohu Spálené a Myslíkovy ulice (zbořen 1905). Poté byl přestěhován do sousedního Kaulichova domu s vchodem z Karlova náměstí (zbořen 1933). V Kaulichově domě působil K. Vrba až do začátku první světové války.
     Mineralogická sbírka německé univerzity zůstala i nadále v budově ve Viničné ulici. Po Zepharovichově smrti vzrostla za jeho nástupců, věsměs petrografů, pouze o 991 položek a při zániku německé univerzity r. 1945 měla poslední inventární číslo 11 599 z roku 1943.

Emanuel Bořický (1840-1881), mineralog a petrograf, se narodil 12. 12. 1840 v Milíně u Příbrami. Na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě (dnešní UK) studoval přírodní vědy a chemii. Roku 1865 byl jmenován asistentem mineralogického oddělení Muzea Království českého (dnešní NM), v letech 1866-1868 byl asistentem mineralogie na pražské univerzitě (u profesora Zepharoviche), roku 1868 promoval na doktora filosofie. Roku 1869 se stal kustodem mineralogických sbírek Národního muzea, roku 1871 se stal mimořádným profesorem mineralogie na pražské univerzitě, roku 1880 profesorem řádným. Zemřel v Praze 27. 1. 1881. E. Bořický popsal několik nových minerálů, převážně fosfátů z ložisek středočeských železných rud, byl vynálezcem první silikofluoridové mikrochemické metody určování minerálů a patřil k průkopníkům mikroskopického výzkumu hornin.

Karel Vrba (1845-1922), mineralog, se narodil 10. 11. 1845 v Klatovech. Studoval přírodní vědy na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě (dnešní UK), kde se roku 1868 stal asistentem mineralogie. Roku 1880 byl jmenován profesorem mineralogie na univerzitě v Černovicích (Ukrajina), roku 1881 na univerzitě v Praze. Téhož roku se stal ředitelem mineralogického ústavu a správcem mineralogických a petrografických sbírek Musea království Českého (dnešní NM). Roku 1888 byl děkanem filosofické fakulty, roku 1896 rektorem pražské univerzity. Zemřel 7. 12. 1922 v Praze. K. Vrba publikoval řadu monografických prací o lokalitách a minerálech, velké zásluhy získal v muzejnictví, především v Národním muzeu, ale i v muzeích v Černovicích a na pražské univerzitě. Je autorem 450 lepenkových modelů krystalů, užívaných při výuce mineralogie po celém světě.

     Karel Vrba mezitím v podstatě nově vybudoval Mineralogický ústav české univerzity, který neměl žádné přístroje a téměř žádné pomůcky. Největší úsilí věnoval založení nové mineralogické sbírky. Jejím základem se stala sbírka nerostů koupená již v roce 1882 od dědiců po pražském majiteli pivovaru J. M. Šárym, která čítala 1245 nerostů. Byla proslulá krásnými ukázkami minerálů převážně z českých nalezišť, vesměs značné hmotné ceny. Její ozdobou byly zejména exempláře nerostů z Cínovce. Obsahovala např. krystal stolzitu o velikosti 13 mm (Cínovec), dále krystalované cinabarity z Dědovy hory a mnoho ukázek krystalovaných barytů z Příbrami. Roku 1883 získal Vrba další krásnou sbírku nerostů založenou nadšeným přírodopiscem hrabětem J. F. A. Buquoyem (1781-1851). Po smrti Buquoyově ji dědicové věnovali řediteli jeho panství Röslerovi, od něhož ji Vrba koupil pro Národní muzeum, kde byl správcem a později ředitelem mineralogických sbírek, a část oddělil pro univerzitní sbírku. Ta byla potom každoročně doplňována dalšími dary, sběry a koupěmi, takže již v roce 1896 čítala 4 561 inventárních čísel. Dosud dobře uchovaná první kniha inventáře obsahuje čísla od 1-4 128. Počínaje inv. číslem 4 128 po č. 6 618 byl inventář psán vlastnoručně K. Vrbou, a to až do 26. července 1916, kdy K. Vrba protokolárně odevzdal sbírky do rukou svého nástupce prof. F. Slavíka. Karel Vrba se kromě bohaté vědecké a publikační činnosti zasloužil o uspořádání a neobyčejně vkusnou instalaci jak sbírky univerzitní, tak sbírky Národního muzea, přestěhované roku 1891 do nové budovy na Václavském náměstí. Podle prací Naumanna, Schraufa, Kokšarova, Zepharoviche a dalších krystalografů zhotovoval Vrba sítě krystalových modelů, podle nichž byly vyráběny lepenkové modely o velikosti 16-25 cm, které jsou dosud používány při výuce krystalografie u nás

 

1916 - 1939: Doba Slavíkova v nové budově na Albertově

     Po Vrbově odchodu do důchodu r. 1916 se stal jeho nástupcem jeho žák a dlouholetý asistent František Slavík (1876-1957), jmenovaný toho roku řádným profesorem mineralogie. Ještě na sklonku Vrbova působení došlo r. 1914 k přestěhování mineralogického ústavu z Kaulichova domu do nové budovy pro přírodovědecké ústavy v Praze 2 na Albertově 6, kde je mineralogický ústav umístěn dodnes. Ústav i se sbírkami zaujal v této budově polovinu prvního patra. František Slavík vedle bohaté publikační činnosti (více než 500 původních prací) nezapomínal na doplňování mineralogických sbírek novými druhy nerostů z nových i starých nalezišť u nás i v zahraničí.

František Slavík (1876-1957), mineralog, petrograf a geolog, se narodil 18. 8. 1876 v Kutné Hoře. V letech 1895-1899 studoval na pražské univerzitě přírodní vědy, chemii a fyziku a v roce 1899 dosáhl doktorátu filozofie. Po studiu krystalografie v Mnichově a výuce na několika gymnáziích v Praze se roku 1916 stal řádným profesorem mineralogie a ředitelem mineralogického ústavu na pražské české univerzitě. V letech 1924-1925 byl děkanem přírodovědecké fakulty a v letech 1937-1938 rektorem Karlovy univerzity. V roce 1943 byl se svojí manželkou Ludmilou Slavíkovou-Kaplanovou zatčen za odbojovou činnost a do roku 1945 vězněn mj. v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald. Po návratu začal opět pedagogicky a vědecky pracovat a podílel se na založení Československé akademie věd; byl jmenován akademikem. Zemřel 27. 1. 1957 v Praze. F. Slavík je světově uznávaným autorem téměř pěti set vědeckých prací z mnoha geologických oborů, zejména z mineralogie, a nositelem řady vyznamenání a ocenění.

Ludmila Slavíková-Kaplanová (1890-1943), mineraložka, se narodila 23. 2. 1890 v Praze. Vystudovala přírodní vědy na filozofické fakultě pražské univerzity, poté krátce působila na dívčích reálných gymnáziích v Praze a Pardubicích. Roku 1917 se provdala za Františka Slavíka, profesora mineralogie na pražské české univerzitě, a stala se jeho vědeckou spolupracovnicí. V letech 1921-1939 pracovala v Národním muzeu, kde spravovala mineralogické sbírky. Je autorkou několika popularizačních spisů a středoškolské učebnice mineralogie. Roku 1943 byla zatčena nacisty za odbojovou činnost a po necelých dvou týdnech od zatčení zahynula v koncentračním táboře Osvětim.

Bohuslav Ježek (1877-1950), mineralog a petrograf, se narodil roku 1877 v Ústí nad Orlicí. Vystudoval mineralogii na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě (byl žákem Karla Vrby), kde poté působil jako asistent a později docent mineralogie a petrografie. V letech 1920-1950 působil jako profesor mineralogie a petrografie na Vysoké škole báňské v Příbrami a v Ostravě. Jako první u nás se zabýval rentgenometrickými metodami studia krystalů. Kromě toho studoval vltavíny, meteority, zabýval se drahými kameny a petrografií uhlí. Je autorem velkého množství vědeckých a odborných prací, z nichž nejproslulejší je rozsáhlá učebnice Mineralogie, na které pracoval téměř dvacet let. Zemřel v roce 1950 v Písku.

     Růst sbírek lze sledovat podle inventáře, který po posledním zápisu Vrbově pokračuje inv. číslem 6 019 roku 1916. Je psán postupně Ludmilou Slavíkovou-Kaplanovou (1890-1943) a Bohuslavem Ježkem (1877-1950). Po něm se ujal zápisů sám Slavík, a to počínaje číslem 7 083 až do inv. čísla 11 478 roku 1956. Jeho inventarizační práce byla přerušena nacistickou okupací a násilným uzavřením českých vysokých škol 17. listopadu 1939. Poslední inventární číslo před okupací je 10 512. Sbírka byla uspořádána podle soustavy Dana-Grothovy ve dvou sálech prvního patra albertovské budovy, kde je umístěna doposud. Nerosty byly uloženy v zásuvkách a ve vitrínách výstavních skříní i v podobných vyšších skříních při stěnách obou sálů, určených pro expozice exemplářů nerostů větších rozměrů.

 

1939 - 1982: Okupace a doba Čechova a Tučkova

     V době okupace byl mineralogický ústav uzavřen a sbírky byly stěhovány do sousední budovy Vysoké školy obchodní v Horské ulici. Zde byly umístěny bez dozoru na chodbách a v některých místnostech. Při chvatném a nešetrném stěhování se mnoho cenných ukázek nerostů ztratilo (byly ukradeny) nebo poškodilo.
     Po válce, po návratu z koncentračního tábora, počal profesor Slavík se svými spolupracovníky stěhovat sbírky zpět do budovy přírodovědecké fakulty. Trvalo pak téměř šest let, než byly roku 1951 definitivně nainstalovány v původních sálech. V této době po zrušení pražské německé univerzity r. 1945 došlo také ke sloučení části její mineralogické sbírky se sbírkou českou, část přešla do sbírky Národního muzea. Tímto spojením vlastně došlo k faktickému navázáni na tradici původní univerzitní sbírky.

Josef Kratochvíl (1878-1958), mineralog a petrograf, se narodil roku 1878 ve Žlebech. Vystudoval přírodopis, matematiku a fyziku na pražské univerzitě, od roku 1899 byl asistentem profesora Vrby v Národním muzeu, od roku 1901 vyučoval na středních školách v Pelhřimově, Kladně a Praze. Roku 1920 se na Karlově univerzitě habilitoval z petrografie, roku 1924 zde byl jmenován mimořádným profesorem petrografie a ředitelem petrografického ústavu, roku 1928 profesorem řádným. Josef Kratochvíl je autorem monumentálního celoživotního díla Topografická mineralogie Čech, které je přehledem mineralogické a montanistické literatury vydané v období od konce 18. do poloviny 20. století, vztahující se k jednotlivým lokalitám na historickém území Čech. J. Kratochvíl zemřel roku 1958 v Praze.

Jiří Novák (1902-1971), mineralog a krystalograf, se narodil roku 1902 v Uherském Brodě. Vystudoval přírodní vědy a zeměpis na Masarykově univerzitě v Brně. V letech 1930-1931 studoval u profesora V. M. Goldschmidta v Göttingenu krystalovou rentgenometrii a v letech 1934-1935 u profesora Ch. Mauguina na pařížské Sorbonně krystalografii. Roku 1949 byl jmenován profesorem mineralogie a vedoucím katedry geochemie, mineralogie a krystalografie na Karlově univerzitě, v letech 1950-1952 byl děkanem přírodovědecké fakulty, od roku 1957 prorektorem Karlovy univerzity. Jiří Novák se zabýval všeobecnou mineralogií a krystalografií; vedle řady vědeckých prací je spoluautorem učebnice Mineralogie a autorem učebnice Strukturní krystalografie. Jiří Novák zemřel roku 1971.

Rudolf Rost (1912-1999), mineralog a geochemik, se narodil v roce 1912 v Libušíně u Kladna. Vystudoval přírodovědu na Univerzitě Karlově, poté krátce učil na středních školách a v roce 1939 nastoupil do mineralogického oddělení Národního muzea. Roku 1946 odešel na Vysokou školu báňskou do Ostravy, kde byl roku 1948 jmenován profesorem mineralogie. Od roku 1951 působil na katedře mineralogie, geochemie a krystalografie Přírodovědecké fakulty UK, kterou v letech 1968 až 1979 vedl. Zabýval se studiem minerálů hořících hald, pegmatitů, náplavů, studiem meteoritů a tektitů; kromě množství vědeckých a odborných článků je autorem vysokoškolských skript a několika učebnic a spoluautorem Encyklopedického přehledu minerálů. Rudolf Rost zemřel v roce 1999 v Praze.

František Čech (1929-1996), mineralog, se narodil v roce 1929 v Měříně u Velkého Meziříčí. Absolvoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (1954), do roku 1965 působil jako odborný asistent na katedře mineralogie. V roce 1954 promoval na doktora přírodních věd, roku 1965 se habilitoval pro mineralogii. V letech 1970-1971 a 1974-1980 zastával funkci děkana přírodovědecké fakulty UK. V roce 1979 byl jmenován řádným profesorem mineralogie. Zemřel roku 1996. Rozsáhlá vědecká práce F. Čecha se týká hlavně výzkumu nových minerálů, revize starších údajů i popisu nových druhů, hlavně minerálů našich pegmatitů, zejména fosfátů. Je spoluautorem obsáhlé Mineralogie Československa (1969, 1981).

     Roku 1947 odešel F. Slavík do důchodu a správy mineralogického ústavu i sbírek se ujal Josef Kratochvíl (1878-1958), a to až do nástupu Jiřího Nováka (1902-1971) na místo vedoucího mineralogického ústavu r. 1947. Roku 1968 pak toto místo zaujal Rudolf Rost (1912-1999), za jehož působení na katedře byla založena druhá kniha inventáře mineralogické sbírky, počínající inv. číslem 13 001 v roce 1962. Rostovy zápisy do této knihy končí inv. číslem 14 567 v roce 1976. Po něm od r. 1978 pokračoval v zápisech Karel Tuček až do úplného dokončení knihy inv. číslem 18 295 roku 1979. To již byl vedoucím katedry František Čech (1929-1996) (od roku 1976). Druhá kniha inventáře zahrnuje především materiál ze sbírky německé univerzity, ale i později získané přírůstky.
     F. Čech získal pro sbírku velké množství nových přírůstků, které bylo nutno zařadit a vzhledem k omezenému prostoru úsporně uspořádat. Touto prací byl pověřen Karel Tuček (1906-1990), bývalý vedoucí mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea. Tuček zainventoval nezapsané přírůstky, vytřídil z nich nepotřebný materiál a celou sbírku systematicky uspořádal podle tabulek H. Strunze (5. vydání z roku 1970). Zároveň zapsal do inventáře větší část sbírky bývalé Německé univerzity v Praze i několik dalších nových sbírkových souborů. Vytvořil také abecední seznam druhů nerostů a jejich odrůd s odkazy na lokaci ve skříních a zásuvkách. Současně založil třetí knihu inventáře, která začíná inv. číslem 18 296 roku 1979 a Tučkovy zápisy v ní končí inv. č. 21 239 r. 1982.

 

Od roku 1982: Současný stav

     V období let 1982-1996 nebyly provedeny žádné zápisy. Od roku 1997 je vedením sbírek pověřen Pavel Kašpar (nar. 1943). Jeho zápisy končí ještě roku 1997 inv. č. 21 368. Poté pokračuje v zapisování inventáře mineralogických sbírek Marek Chvátal (nar. 1972), který dne 5. 1. 1998 zakládá čtvrtou knihu inventáře začínající číslem 22 001. Zápisy jednotlivých položek zahrnují rok zápisu, název minerálu, krátký popis vzorku, způsob získání, rozměr a odhadní cenu.
     Současný stav sbírek je tedy přes 22 000 položek. Více než 2000 minerálů je vystaveno ve vitrínách nad zásuvkovými skříněmi; rozměrnější ukázky jsou vystaveny ve větších skříních při stěnách obou sálů. Z vystavených vzorků stojí za pozornost zejména velmi bohaté krystalované ukázky argentitu a stefanitu z Jáchymova a Příbrami, bohaté drúzy krystalů proustitu z Jáchymova, 3 x 2,5 cm velký krystal pyrargyritu na podložce z Příbrami, dále kasiterity z Horního Slavkova, asi 5 cm skupina až 2 cm krystalů hessitu na drúze křemene z lokality Botes (Transylvánie, Rumunsko), ukázky zlata z Rosia Montany aj. rumunských lokalit a mnohé další vesměs starobylé vzorky vysoké hodnoty vědecké, historické i hmotné.
     Kromě systematické sbírky je součástí sbírek i kolekce syntetických krystalů a menší sbírka tektitů (převážně vltavínů) čítající 272 položek (největší jihočeský vltavín 65,9 g, největší moravský 70,9 g). Součástí muzea je i tzv. demonstrační sbírka sloužící k výuce mineralogie, zejména v 1. ročníku.

     Mineralogické muzeum Univerzity Karlovy v Praze - Přírodovědecké fakulty je po dohodě přístupné pro veřejnost.

 

Použitá literatura:

  • Kolektiv (1960): Encyklopedický slovník geologických věd. - Academia, Praha.
  • Tuček, K. (1987): Přehled historie Mineralogického a Petrografického ústavu PřF UK. - 163 str., Univerzita Karlova, Praha.
  • Tuček, K. (1978): Kapitoly z dějin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze. - Časopis Národního muzea v Praze, řada přírodovědecká, ročník CXLVII, č. 1-4,