Přírodní vědy na české univerzitě do 19. století

Počátky přírodovědných nauk v českých zemích sahají až k založení pražské univerzity (1348), první ve střední Evropě. V systému středověké univerzity měly na nižší, artistické fakultě své pevné místo aritmetika, geometrie, astronomie a logika (dialektika) jako součásti tzv. sedmera svobodných umění. Součástí scholastické výuky byly philosophia naturalis na fakultě teologické a tradiční znalosti o člověku a přírodě na fakultě lékařské. V husitském období patřil k předním osobnostem univerzity mistr Křišťan z Prachatic (1360–1439), který se zabýval lékařskou a přírodovědnou látkou a je autorem pojednání o astrolábu. Ačkoli husitské války přivedly univerzitu k izolaci a značnému úpadku, výsledky české reformace, na jejímž počátku univerzita stála, vytvořily specifické tolerantní prostředí, jež dlouhodobě vědám a vzdělanosti neobyčejně přálo a bylo završeno na přelomu 16. a 17. století. V pozadí působení Tychona Brahe (1546–1601) a Jana Keplera (1571–1630) při rudolfínském dvoře stál Tadeáš Hájek z Hájku (1525–1600), vynikající lékař, matematik a astronom; vydání jeho překladu Mattioliho herbáře svou předlohu bohatě rozhojnilo, stalo se nejvýpravnější vědeckou publikací své doby a základem dalších jazykových mutací. S rudolfínskou dobou je spjato i univerzitní působení a první veřejné pitvy lékaře a přírodního filosofa Jana Jessenia (1566–1621), jednoho z předáků stavovského povstání, popraveného na Staroměstském náměstí. Přírodovědné a fyzikální spisy českobratrského exulanta J. A. Komenského (1592–1670) náležejí do dějin evropské vzdělanosti jako svérázná syntéza, která v podobě myšlenky univerzální harmonie ovlivnila ještě encyklopedismus a universalismus Leibnizův. Výjimečnými osobnostmi byli rovněž lékař a fyzik Jan Marcus Marci z Kronlandu (1595–1667), zakladatel spektroskopie, nebo botanik a lékař Adam Zalužanský ze Zalužan (?–1613). Přírodovědné nauky zůstávaly součástí univerzitních studií na artistické (později filozofické) fakultě a některé disciplíny, jako např. chemie či fyziologie, také na fakultě lékařské. Jedním z předních iniciátorů přírodovědeckého průzkumu byl v 18. století J. K. Bohatsch (1724–1768), který se věnoval zoologii a taxonomii. První chemickou laboratoř založil roku 1784 v Karolinu profesor botaniky a chemie J. G. Mikan (1742–1814).

Centrum přírodovědeckého bádání a výuky tvořila pražská univerzita, tj. fakulty lékařská i filosofická, která připravovala učitele. Nejvýznamnějším přírodovědcem byl ale Jan Evangelista Purkyně (1787–1869), který se jako učenec evropského významu roku 1850 vrátil na pražskou univerzitu ze slezské Vratislavi a během krátké doby se stal ústřední postavou rodící se české přírodovědy. Svými objevy a vědecko-pedagogickou činností Purkyně zasáhl do vývoje světové biologie a medicíny, zejména fyziologie a histologie, a vychoval řadu žáků, kteří pokračovali v jeho stopách u nás i na evropských univerzitách. Z Purkyňovy fyziologie vyšel třeba zakladatel rostlinné fyziologie J. Sachs (1832-1897), který během studií žil v Purkyňově rodině. V druhé polovině 19. století rostla potřeba vysokoškolsky vzdělaných odborníků v oblasti státní správy, školství a zdravotnictví. Univerzitní profesoři představovali významnou autoritu ve společnosti a vystupovali v řadě otázek expertních i veřejných. K tomu přispíval i vzrůstající počet českých středních škol, kde stále rostl význam matematicko-přírodovědného vyučování a pro něž připravovala středoškolské profesory od roku 1849 výhradně filozofická fakulta. Dalším úkolem filozofické fakulty byla výuka farmacie, jejíž posluchači v dvouletém cyklu absolvovali především přednášky z botaniky a chemie.

Autorem textů je dr. Tomáš Hermann z katedry filosofie a dějin přírodních věd.