Jak strach ovlivňuje rychlost našich reakcí?
Strach je do jisté míry přirozenou součástí života, neboť nás varuje a chrání před nebezpečím. V dnešní složité době lidé často zmiňují obavy z války, případné vlastní nemoci nebo obecně z udržení si stávající životní úrovně. To jsou však všechno obavy natolik komplexní, že se s nimi naše tělo vyrovnává spíše pomocí stresové než strachové reakce. Typická strachová odpověď je relativně krátkodobá a jde o souhrn tělesných i duševních reakcí, které mají za úkol rozpoznat akutní, bezprostředně hrozící nebezpečí a připravit tělo na to, aby se s ním dokázalo nějak vypořádat – ať už útěkem, bojem či schováním se. Přestože výsledné chování může zvenčí působit velmi jednoduše, ve skutečnosti v našem těle dochází k celé řadě dílčích změn, např. ke zrychlení srdečního tepu, zvýšenému pocení, změně v napětí (tenzi) svalů nebo k rozšíření zorniček. Také psychické změny jsou hned několikery, např. zúžení pozornosti pouze na strachový podnět, změna vnímání času (viz typické básnířské vyjádření o nekonečně se vlekoucích minutách), a samozřejmě subjektivně vysoce nepříjemný pocit, který nás motivuje se z nepříjemné situace rychle dostat a v budoucnosti se jí pokud možno vyhnout. Na dva aspekty této složité psychofyziologické odpovědi se změřil tým dr. Evy Landové a prof. Daniela Frynty z Katedry zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Obrázek 1. Dobrovolníci měli za úkol co nejrychleji najít čtvereček mezi tečkami. Jak rychle jej dokážete najít vy?
Tým přírodovědců zajímaly zejména změny pozornosti a s tím spojená rychlost reakce po spatření obávaného podnětu. Za tímto účelem uspořádali experiment, kterého se zúčastnila přibližně stovka dobrovolníků s nízkým nebo naopak vysokým strachem z pavouků. Jejich úkolem pak bylo pokusit se co nejrychleji najít jeden čtvereček mezi 19 tečkami obklopujícími obrázek nějakého zvířete – hada, štíra nebo právě pavouka (Obr. 1). Rychlost odpovědi byla měřena pomocí oční kamery (eye tracking), která zaznamenala, jak rychle se člověk na čtvereček podíval, a také pomocí tlačítka, které zmáčknul, jakmile čtvereček našel. Vědci zjistili dvě nesmírně zajímavé skutečnosti. Za prvé, dle měření oční kamery nacházeli všichni dobrovolníci čtvereček zhruba stejně rychle. Za druhé, dle zmáčknutí tlačítka však byli lidé s vysokým strachem z pavouků výrazně pomalejší. Pozornost dobrovolníků tedy byla ovlivněna výskytem obávaného podnětu – uvědomění si, že čtvereček našli, se dostavilo se zpožděním, což následně vedlo k jejich pomalejší reakci, tj. k pozdějšímu zmáčknutí tlačítka. Důležité bylo, že toto zpoždění vědci pozorovali právě v případech, kdy byl na obrázku pavouk, nikoliv třeba štír (Obr. 2). K ovlivnění pozornosti tedy docházelo skutečně jen tehdy, pokud byli dobrovolníci „postaveni“ před obávané zvíře. Zároveň se také ukázalo, že čím více se někteří dobrovolníci pavouků obávali, s tím větším zpožděním mačkali tlačítko. Míra prožívaného strachu tedy významně zpomaluje rychlost reakce.
Obrázek 2. Průměrná rychlost reakce pro dobrovolníky s vysokým a nízkým strachem z pavouků pro jednotlivé typy obrázků. Zatímco rozdíl mezi dobrovolníky s vysokým a nízkým strachem nebyl u obrázků štírů a hadů statisticky významný (ns – nesignifikantní), u pavouků byli lidé s vysokým strachem statisticky významně pomalejší než lidé s nízkým strachem z pavouků.
I přes tato zjištění však vědci upozorňují, že stále zůstává řada otázek nezodpovězených. Jak úzce spolu souvisí míra strachu a jiné ukazatele strachové odpovědi, např. srdeční tep, míra pocení či šířka zorničky? Záleží na tom, jakého podnětu se obáváme? Našli bychom stejné závisti také pokud bychom se zaměřili například na dobrovolníky, kteří se bojí hadů? A jak se strach a strachová reakce proměňují v průběhu našeho života? Dochází od určitého věku k jakému otupení našich reakcí prostě proto, že jsme si už na pavouky „zvykli“? Přesně tyto otázky se stejný tým vědců pokusí zodpovědět v rámci svého nového projektu. Pokud byste se jej chtěli jako dobrovolníci zúčastnit, pište prosím na vyzkum.fobii@gmail.com.
Iveta Štolhoferová
PDF původního článku: