cz en vyhledat NaturWeb.Main.Header.Links.Menu
Přihlásit Přihlásit

Historie

Historie pracoviště a jeho oborů

 

Filosofické, teoretické a historické zkoumání přírodních věd má na pražské univerzitě hlubokou tradici. Je spojena již s mnohostranným vlivem Ernsta Macha (1838–1916), teoretického fyzika, fyziologa, filosofa, autora prvních komplexních a klasických dějin mechaniky (Die Mechanik in ihrer Entwicklung, 1883). Současná Katedra filosofie a dějin přírodních věd byla de facto založena s ustavením Přírodovědecké fakulty UK v roce 1920. Vznik pracoviště je neodmyslitelně spjat s osobností zoologa, historika biologie a filosofa prof. Emanuela Rádla (1873–1942), jednou z nejvýraznějších postav intelektuálního života meziválečné Československé republiky. Obor se tehdy rozvíjel souběžně s jeho mezinárodním ustavením a institucionalizací, od roku 1950 byl však na fakultě z politických důvodů nuceně potlačován. Jeho obnova ve svobodných podmínkách po roce 1989 navázala na jeho rozvoj v akademických mimouniverzitních institucích i na neoficiálních platformách. Tato obnova katedry v roce 1990 je spojena se jménem molekulárního genetika a filosofa prof. Zdeňka Neubauera (1942–2016), spjatého v období normalizace s neoficiální pražskou filosofií a kulturním disentem.

Díky vkladu obou zakladatelských osobností se dodnes hovoří také o „Rádlově“ nebo „Neubauerově“ katedře (viz též Sbírky). Podrobněji historii katedry se s ní spjatými obory a dalšími osobnostmi představujeme níže v následujících oddílech:

  1. Založení a působení Emanuela Rádla
  2. Další osobnosti v období 1920–1939

III. Matouškova poválečná obnova a její konec

  1. Kontinuity v době nesvobody do roku 1989
  2. Obnova po sametové revoluci

 

  1. Založení a působení Emanuela Rádla

Emanuel Rádl se habilitoval na Filosofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity roku 1904 v oboru fyziologie smyslových orgánů nižších organismů, který mu byl o dva roky později rozšířen pro dějiny biologických teorií. Mezitím totiž proslul jako tvůrce nového oboru v mezinárodním kontextu (Geschichte der biologischen Theorien, 1905, 1909, 1913; česky Dějiny biologických teorií novověku, I–II, 2006). Stal se proto také členem první redakční rady mezinárodního časopisu pro dějiny vědy Isis, založeného roku 1913 George Sartonem (1884–1956). Řádným profesorem přírodní filosofie na Univerzitě Karlově mohl být jako stoupenec T. G. Masaryka z politických důvodů jmenován až po válce roku 1919. Nejasné umístění vyřešilo teprve ustavení Přírodovědecké fakulty, na níž byl zřízen Seminář pro metodologii a dějiny věd přírodních a exaktních pod Rádlovým vedením. Na pražské Německé univerzitě zároveň obor přírodní filosofie paralelně zastával filosof Christian von Ehrenfels (1859–1932), filosofický stoupenec F. Brentana a Masaryka, a poté význační představitelé novopozitivistického Vídeňského kruhu teoretický fyzik Philipp Frank (1884–1966) a filosof Rudolf Carnap (1891–1970).

V době, kdy byly vědecký výzkum a výuka soustředěny do velkých univerzitních ústavů, představoval Rádlův Seminář podle dnešních měřítek menší katedru dělenou dále na dvě oddělení: pro vědy přírodní a exaktní. Rádl byl ředitelem oddělení pro metodologii a dějiny přírodních věd. Jeho univerzitní pedagogickou a odbornou práci v tomto období reprezentuje zejména monografie Moderní věda. Její podstata, methody, výsledky (1926). Rádlovy univerzitní přednášky a diskusní fóra zejména v raných 20. letech byly hojně navštěvovány studenty jiných fakult (zejména filosofické) a nezřídka se stávaly veřejně komentovanou událostí či pilířem četných dalších diskusí. Jako uznávaná vědecká osobnost a veřejně angažovaný filosof, spjatý s působností spolků Jednota filosofická nebo Akademická Ymka, rovněž proslul v roli hlavního organizátora a prezidenta VIII. Mezinárodního filosofického kongresu, který se konal v Praze v září 1934. Na jeho organizaci spojoval síly s pražskými německými kolegy, došlo zde k výraznému vystoupení skupiny Vídeňského kruhu a podle vzoru jeho a Pražského lingvistického kroužku k ustavení Pražského filosofického kroužku, počátku zdejší fenomenologické tradice. Následující dlouhodobé onemocnění Rádla postupně vyřazovalo z aktivní pedagogické práce, oficiálně byl penzionován v březnu 1939.

 

  1. Další osobnosti v období 1920–1939

Druhou výraznou osobností nového pracoviště byl o málo mladší prof. Karel Vorovka (1879–1929), ředitel oddělení pro logiku a filosofii věd exaktních. Vystudoval matematiku a fyziku, habilitoval se roku 1921 na základě práce Úvahy o názoru v matematice (1917) a věnoval se filosofickým otázkám matematiky a přírodních věd, problémům konvencionalismu, pravděpodobnosti, kauzality a teorie relativity. Stal se neoficiální hlavou tzv. mladší filosofické generace, hlásící se k filosofii tvořivé intuice a teistickému panpsychismu (Skepse a gnose, 1921). Řádným profesorem přírodní filosofie byl jmenován roku 1924 na základě práce Kantova filosofie ve svých vztazích k vědám exaktním (1924), jeho slibnou kariéru však přerušila předčasná smrt. Dalším jedinečným badatelem na tomto pracovišti od jeho založení byl historik exaktních věd, zvláště matematiky, prof. Quido Vetter (1881–1960). Nejprve jako docent na základě práce O metodice dějin matematiky na univerzitě (1918) a od roku 1924 jako mimořádný profesor dějin matematiky na Přírodovědecké fakultě byl prvním vysokoškolským učitelem tohoto oboru u nás (později vyučoval rovněž na ČVUT). Zabýval se zejména starověkou matematikou (babylónskou, egyptskou, řeckou a arabskou), dějinami české matematiky, ale také dějinami astronomie (např. Jak se počítalo a měřilo na úsvitě kultury, 1926). Cestu do mezinárodní komunity historiků vědy dokumentuje roku 1929 jeho přijetí za člena organizace „Académie internationale d’Histoire des Sciences“. Ve 30. letech byl po tři roky jejím prezidentem a jeho působení v této funkci vyvrcholilo uspořádáním IV. Mezinárodního kongresu pro dějiny přírodních věd v roce 1937 v Praze. Z Vetterovy činnosti vzešly všechny důležité poválečné instituce v oboru dějin přírodních věd u nás.

Roku 1927 na pracoviště přišel doc. Otakar Matoušek (1899–1994), který se habilitoval roku 1925 pro obor geologie, ale posléze se věnoval dějinám přírodních věd, zejména geologie a medicíny (Dějiny československé geologie, 1935). Roku 1934 byl na fakultě jmenován mimořádným profesorem metodiky a dějin přírodních věd, byl ale znám také jako všestranný popularizátor: redaktor časopisu Vesmír (1930–1950) v úzké spolupráci s Bohumilem Němcem (1873–1966) a zejména první ředitel přednáškového a vzdělávacího programu Československého rozhlasu (1931–1939), dnes jen těžko docenitelná aktivita, novátorská i v evropském kontextu. Roku 1932 se na Přírodovědecké fakultě ve filosofii přírodních věd habilitovala doc. Albína Dratvová (1892–1969) a stala se na pracovišti další vynikající osobností. Vystudovala filosofii a matematiku, poté se zabývala metodologií přírodních věd, teoretickými problémy fyziky (Problém kausality ve fysice, 1931), logikou, ale také pedagogikou ve filosofii a psychologii. Navazovala na Rádla v komplexním chápání vztahů mezi filosofií a vědou, ale daleko silněji přijímala podněty soudobého novopozitivismu a zpracovala ve své generaci u nás nejpropracovanější syntézu na téma Filosofie a přírodovědecké poznání (1939, 1946).

Ačkoliv se jednalo o poměrně malé pracoviště, pozoruhodná skladba uvedených hlavních osobností (jednotlivých externích přednášejících bylo více) integrovala velice různorodé přístupy na pomezí filosofie, dějin a teorie přírodních věd. Všichni jmenovaní reprezentanti těchto oborů zaujali nějakým způsobem výjimečné místo v československé filosofii a vědě a zapsali se nepřehlédnutelně do širšího kulturního povědomí. Přestože těžiště spočívalo ve výuce studentů jiných oborů na Přírodovědecké fakultě i mimo ni, o významu pracoviště svědčí i řada přímých absolventů, zejména žáků E. Rádla. Pod jeho vedením obhajovali absolventské doktorské práce rovněž některé pozdější význačné osobnosti vědeckého či kulturního života, například biolog, antropolog a estetik Bohuslav Brouk (1912–1978), známý jako propagátor surrealismu a psychoanalýzy; lékař, biolog a genetik Bohumil Sekla (1901–1987), který měl zásluhu na kontinuitě genetického výzkumu v 50. letech; filosof a psycholog Vladimír Tardy (1906–1987); nebo Igor Hrušovský (1907–1978), nestor a zakladatel filosofie vědy na Slovensku.

 

III. Matouškova poválečná obnova a její konec  

Po onemocnění E. Rádla přebíral postupně jeho výuku, vedení prací i pracoviště O. Matoušek. Brzy však následovalo uzavření českých vysokých škol na podzim 1939, čímž byla znemožněna i další akademická činnost semináře. Namísto dokončení profesorského řízení připadla Matouškovi nevděčná povinnost odevzdat na jaře 1940 veškerý inventář příslušnému německému komisaři pro uzavřenou přírodovědeckou fakultu, rostlinnému fyziologovi Viktoru Denkovi. Na Přírodovědecké fakultě Německé Karlovy Univerzity (Deutsche Karls-Universität), která se v letech 1939–45 stala jedinou oficiální nástupkyní nejstaršího pražského vysokého učení, analogické pracoviště nevzniklo navzdory snaze profesora zoologie Josefa Gickelhorna (1891–1957) z roku 1944.

  1. Matoušek byl za německé okupace činný v domácím nekomunistickém odboji a v době Pražského povstání v květnu 1945 byl Českou národní radou pověřen řízením povstaleckého rozhlasu. Po znovuobnovení Univerzity Karlovy v roce 1945 byl konečně jmenován řádným profesorem a stal se znovu vedoucím pracoviště, obnoveného pod širším názvem Ústav pro obecnou přírodovědu a seminář pro dějiny přírodních věd. Ústav se přestěhoval do budovy ve Viničné 7. Vedle navrátivší se A. Dratvové se Matoušek obklopil skupinou mladých asistentů a hlásil se k odkazu a intencím Rádlova původního pracoviště. Situoval na něj redakci časopisu Vesmír, jejž definitivně převzal od B. Němce a se svými spolupracovníky usiloval o jeho modernizaci a internacionalizaci. Již tehdy pod ústavem existoval obor filosofie a dějiny přírodních věd a Matoušek měl ambici z ústavu vytvořit integrační instituci v rámci celé republiky. Výuku zaměřoval ke studiu dějin jednotlivých přírodních věd se snahou o systematické zobecnění (Člověk kritisuje přírodu, 1941, 1946).

Zlom přinesl únor 1948, komunistický puč a postupné podřízení celé sféry vědy a vzdělání pod ideologický a mocenský dozor jediné státostrany. Na všech fakultách byly zavedeny centrálně řízené katedry či ústavy marxismu-leninismu s výukou dogmatické podoby marxistické ideologie, povinnou pro všechny studenty až do roku 1989. Až na výjimky bylo po celé období komunistické nadvlády studium jiných filosofických směrů a přístupů znemožněno a probíhalo jedině mimo studijní programy, neoficiálně a nelegálně. Matoušek a Dratvová jako s režimem nekonformní nemarxisté začali být ihned vystavováni stále silnějšímu tlaku, v atmosféře stalinistických kampaní a vynucovaných sebekritik bylo s oběma v roce 1950 na fakultě zinscenováno veřejné řízení, znemožněno jim další pedagogické působení, Dratvová penzionována. Matouškovi byl ministerstvem školství úředně odebrán časopis Vesmír a jeho pracoviště jako samostatný Ústav v rámci fakulty zrušen.

 

  1. Kontinuity v době nesvobody do roku 1989

V následující době neorganického rozdělení přírodovědecké fakulty na biologickou, matematicko-fyzikální (s chemií) a geologicko-geografickou se přesto podařilo udržet pracoviště v omezené podobě společné tzv. katedry společenských věd díky vzdálené ochraně od matematika a tehdejšího rektora univerzity Miroslava Katětova (1918–1995). Do jejího vedení přešel z filosofické fakulty logik a filosof se zájmy též v dějinách astronomie Otakar Zich (1908–1984), Matoušek zůstal v dočasně trpěné pozici nepedagogického zástupce. Zejména zde však našel uplatnění okruh mladých asistentů, k němuž náleželi pozdější význační představitelé oboru Irena Seidlerová (*1926), Luboš Nový (1929–2017), Josef Smolka (1929–2020), Mikuláš Teich (1918–2018) a jako jediný nestraník v této skupině Zdeněk Horský (1929–1988).  V dusivé atmosféře tehdy na troskách Rádlova a Matouškova pracoviště skrytě formulovali a rozpracovali společný program: systematický projekt kolektivního zpracování dějin exaktních věd. Když byla další existence na fakultě neudržitelná, mohla skupina díky tomu přejít v roce 1956 do Historického ústavu ČSAV, vytvořit zde samostatné Oddělení pro dějiny přírodních věd a techniky a projekt dokončit paradigmatickými Dějinami exaktních věd v českých zemích do konce 19. století (1961). Skupina pak iniciovala založení Československé společnosti pro dějiny věd a techniky (1965), jejímž prvním předsedou se stal M. Katětov, a časopisu Dějiny věd a techniky (1968).

Při další reorganizaci, kdy byla přírodovědecká fakulta opět sjednocena, vznikla zde v září 1959 znovu katedra filosofie (určená i pro fakultu matematicko-fyzikální, která již zůstala samostatná). Umožnila to reforma v rámci procesu destalinizace, kdy byly celouniverzitní katedry dialektického a historického materialismu rozděleny na samostatné, bližší oborům na jednotlivých fakultách. Díky předchozí ještě živé tradici katedra vědomě navázala na pracoviště Rádlovo, Matouškovo a poslední Zichovo. Znatelně se oprostila od ideologického dozoru i díky obrodě a uvolnění 60. let, rozvíjela metodologii a filosofii přírodních věd s oporou zejména v soudobém novopozitivismu, silnou pozici získala témata biologické teorie, spektrum zájmů ale bylo širší díky okruhu starších pracovníků a nových mladých asistentů (kolektivním výsledkem byla původní systematická učebnice Filosofie, metodologie, věda, 1969). Filosofické a metodologické problémy obecně vědecké a matematicko-fyzikální sledovali Ivan Kuchár (1932–1998), Miloslav Skyba (*1932) či Břetislav Fajkus (1933–2021), teoreticko-biologické Miloslava Volková či Vladimír Dragan. Výjimečnou osobností byla logička Jindřiška Svobodová, více známá jako Jindra Tichá (*1937) též v exilu jako spisovatelka a politoložka (vzpomínky Praha v mé krvi, 2023). Začali zde působit také mladí žáci Jana Patočky s antropologicko-fenomenologickou orientací Josef Vinař (1934–2015), Jiří Polívka (1939–2016) a Jiří Michálek (*1940). Kuriozitou je, že filosof a kybernetik, později přední disident Václav Benda (1946–1999) zde dostal pracovní smlouvu tři dny před zrušením pracoviště. Po vojenské okupaci „spřátelenými“ vojsky Varšavské smlouvy za nastupující tzv. konsolidace a normalizace se totiž tato katedra stala terčem kritiky a zrušena, nebo spíše exemplárně rozprášena, na podzim 1969 jako jedna ze základen tzv. revizionismu ve filosofii vědy. Pracovníkům, kteří se nepřizpůsobili novým poměrům, byla znemožněna další odborná činnost, někteří emigrovali. Ideologický dozor a boj proti nepřátelským silám převzaly znovu ustavené centrální ústavy marxismu-leninismu a pro filosofii a teorii vědy na oficiální půdě nastala vůbec nejdelší doba temna.

 

  1. Obnova po sametové revoluci

Určitou dílčí kontinuitu s předchozími platformami představovaly v 80. letech semináře „Filosofie matematiky“ Petra Vopěnky a „Matematické metody v psychologii a příbuzných oborech“ Miroslava Katětova na Matematicko-fyzikální fakultě, hojně navštěvované osobnostmi, které oficiálně ve svých oborech nesměly působit. Podobné pole též pro lidi z kulturního disentu poskytovala některá informatická pracoviště nebo semináře pořádané pobočkami Československé vědecko-technické společnosti při přírodovědných ústavech ČSAV. V cyklech pod názvy Filosofické problémy kybernetiky a Kybernetické problémy přírodovědy získal nepřehlédnutelnou roli Zdeněk Neubauer. Začínal jako mikrobiolog a molekulární genetik: při své činnosti v Laboratorio Internazionale di Genetica e Biofisica v Neapoli (1967–70) dosáhl priority několika nových poznatků v oblasti regulátorových genů a řízených dědičných změn na úrovni genové aktivity. Po návratu na fakultu do normalizovaného Československa mu byl znemožněn další vědecký postup, ale na pozici laboranta se po nějaký čas zabýval morfogenezí bakteriálních kolonií. Soukromě se věnoval převážně filosofickým otázkám biologie v uvedených polooficiálních nebo neoficiálních strukturách, k nimž patřily například bytové semináře pořádané Ivanem M. Havlem, hojně publikoval v samizdatu (mj. překlad A. Portmanna O nové horizonty v biologii, 1979, s V. Bendou a vlastním úvodem). V interních necenzurovaných tiscích jako Střetnutí paradigmat v současné biologii (1985) a dalších přibližoval v oficiální biologii nevídaný soudobý neodarwinismus, ale také ho podroboval kritické reflexi z hledisek autonomie biologických jevů. Vyvrcholením této jeho činnosti byl hlavní podíl na letní škole Matematické modely morfogeneze (1988), následovaný sborníkem Geometrie živého v přelomovém roce 1989. Ovlivnil iniciačně nebo kriticky řadu biologů a filosofů jeho generace.

Neubauer se hned od revolučních dnů listopadu 1989 zapojil do obnovy svobodného akademického života fakulty intenzivní přednáškovou i organizační činností. Během následujícího jara zformuloval návrh na obnovu katedry jako pokračovatelky Rádlova původního pracoviště, oficiálně byla ustavena k 1. 10. 1990, a stal se jejím vedoucím. Užší vazba existovala s Centrem pro teoretická studia při UK a AV ČR, jejž současně založil Ivan M. Havel. Symbolický výraz kontinuity představoval i O. Matoušek, který ještě na sklonku života zformuloval zprávu o perzekuci pro fakultní rehabilitační komisi a rovněž posvětil redakční převzetí časopisu Vesmír I. M. Havlem a jeho spolupracovníky. Na katedru se vrátili jako rehabilitovaní pracovníci B. Fajkus a J. Michálek v kontinuitě pracoviště před rokem 1969. Z vídeňského exilu přišel zoolog a filosof Stanislav Komárek, který se pak od roku 1996 stal Neubauerovým nástupcem ve vedení katedry. Obnovená katedra zpočátku navázala na řadu nezávislých filosofických a vědeckých aktivit probíhajících v 80. letech. Uplatnění na ni našli další biologové či filosofové z prostředí fakulty, z několika pracovišť ČSAV nebo dosavadního „podzemí“: mikrobioložka Eva Koutecká, zoologové Ivan Horáček a Daniel Frynta, botanik Jiří Sádlo, filosof se zaměřením na antickou filosofii a vědu Zdeněk Kratochvíl, molekulární a teoretický biolog Anton Markoš či evoluční biolog Jaroslav Flegr. Některým z nich poskytla jen přechodné zázemí v porevoluční době obnovování svobodného akademického prostředí, jiní s ní spojili své odborné působení dlouhodobě a podíleli se na jejím dalším profilování. Výukou i badatelskou prací se připojovali další pracovníci mladší generace, a to jak původně přírodovědného, tak filosofického a humanitního vzdělání.

Obnovená Katedra filosofie a dějin přírodních věd patřila ke struktuře příbuzných nových kateder na některých fakultách Univerzity Karlovy sdružených v tzv. Institut základů vzdělanosti UK. Revoluční období symbolicky skončilo tím, když tento projekt zanikl, ale katedra udržela svou svébytnost v rámci fakulty i univerzity a na začátku milénia se z celofakultního pracoviště transformovala na jednu z kateder biologické sekce. Své odborné zaměření postupně profiluje ve dvou tradičních liniích oborů „filosofie a dějin přírodních věd“ a „teoretické a evoluční biologie“ při spolupráci s odborně spřízněnými univerzitními a akademickými pracovišti v České republice i v zahraničí. To už náleží k její soudobé historii a současnému profilu.

Autor: Tomáš Hermann