Spojení dvou polyploidů je lepší než součet jejich částí
Polyploidizace a hybridizace jsou klíčovými hnacími silami inovací genomu - generují různorodost mnoha skupin organismu a jsou spojeny se vznikem evolučnich výhod. Polyploidizace je nicméně mutace s velkým dosahem a často vede k nestabilitě genomu vlivem epigenetického šoku či narušením genové exprese. Možná největší výzvu pak představuje narušení meiózy (redukčního dělení) vlivem přítomnosti více než dvou sad chromozomů, které má přímé negativními dopady na plodnost. Proto se nabízí otázka, jak nově vzniklé polyploidní populace dosáhnou stabilizace meiozy, a tedy jak si zajistí schopnost dále se pohlavně rozmnožovat. Klíčem k odpovědi u A. lyrata a A. arenosa se stal fakt, že polyploidní populace těchto relativně dobře oddělených druhů jsou schopny se vzájemně křížit.
Populačně genomické analýzy ukázaly, ze polyploidní populace A. lyrata přijaly díky mezidruhovému křízení velkou část alel, které jim umožnily stabilizaci genomu od polyploidních populací sesterského druhu A. arenosa. U toho proběhla polyploidizace dříve, a proto se k ní pravděpodobně již do jisté míry přizpůsobil. Nicméně výměna výhodných alel byla detekována i druhým směrem, což ukazuje na důležitost oboustranného genového toku v přežití nedávno vzniklých polyploidních populací a naznačuje, ze spojení těchto dvou druhů na polyploidní úrovni je lepší než součet jejich částí. Na závěr je zajímavé si uvědomit, že hybridizace, usnadňující adaptaci u těchto dvou druhů, je umožněna díky stejnému procesu, který napomahá adaptaci: díky polyploidizaci.
Akce dokumentů