Rozhovor s ředitelem Ústavu pro životní prostředí Jiřím Reifem: neformálně o formálních věcech

Tento rozhovor vznikl v prostředí našeho pracoviště, kde si řada kolegovú běžně tyká. I zde je proto zachována tato neformální forma oslovení. Jiřího Reifa zpovídala Ivana Kopecká.

Osobní a profesní kontext

Co tě přivedlo k problematice životního prostředí a jaká témata tě nejvíce formovala během profesní dráhy?

K problematice životního prostředí jsem se dostal tak trochu oklikou. Od mala mě přitahovali ptáci, hlavně jejich barvy, cvrlikání ani moc ne, a když jsem nabral trochu rozumu, pohoršovalo mě, jak se ničí místa, kde žijí, a že populace spousty druhů jdou do kytek. Po gymplu mi tedy přišlo rozumné studovat ochranu prostředí, a to tím spíš, že jeden můj o trochu starší kamarád tohle absolvoval v Olomouci a byl naprosto nadšený. Tam to bylo totiž hodně ekologicky zaměřené a těšil jsem se, že v Praze zažiju něco podobného. O to větší zděšení nastalo, když jsem po nástupu na fakultu uviděl, co nás čeká – v podstatě pokračování těch nejnudnějších středoškolských předmětů, ekologie veškerá žádná, zkrátka katastrofa. Podzim a zimu jsem ale nějak přečkal a zjistil, že univerzita nabízí i jiné věci než povinnou anorganickou chemii – že se dá třeba jen tak ze zvědavosti chodit na různé zajímavé přednášky a semináře; taky jsem se seznámil s pár studenty zoologie a vyráželi jsme spolu na jaře do přírody pozorovat ptáky… Takže nakonec dobrý. Sice jsem někdy ke konci druháku uvažoval, že emigruju na biologii, ale rodiče mi to rozmluvili. Kromě toho jsme měli v ročníku takový prima malý kolektiv, s nímž jsme v Rybě i jinde zkonzumovali větší než malé množství alkoholu a kamarádíme se doteď, takže jsem nakonec vypil zdejší pětileté magisterské studium až do dna. A jsem za to rád. Člověk aspoň získal nějaký přehled o tom, co sám nezkoumá, ale co hraje v životním prostředí důležitou roli, a asi je to užitečnější než srovnávat různé fylogenetické hypotézy systému scinků, což bych se musel učit v magistru na zoologii.

Jaká byla tvoje cesta na Ústav pro životní prostředí PřF UK a jak jsi vnímal jeho vývoj v posledních letech?

Moje další cesta vedla na doktorát do Viničné – tam to přeci jen bylo mému zaměření bližší a na PhD studiu nás už nikdo s nějakými fylogenezemi neprudil. Jak známo, v doktorském stupni člověk rozhodující množství času věnuje vědě, tedy bádání na své dizertaci. Mně se tedy hned v prvním ročníku podařilo ještě s pár kamarády zmizet na čtvrt roku do tropické Afriky, tohle kdyby dnes udělal nějaký můj doktorský student, tak ho, mírně řečeno, nepochválím, ale můj tehdejší školitel David Storch nás v tomto naopak moudře podpořil, a byl to vědecky i kulturně naprosto přelomový až iniciační zážitek. Ale o tom třeba jindy, ostatně studenty s prezentací fotek z naší tehdejší cesty doteď otravuju na své terénní exkurzi. Ještě během doktorátu jsem nastoupil na tehdy nově vzniklou katedru ekologie, z níž jsem po pozoruhodných životních událostech na krátko odešel do nevládní sféry, pak na zahraniční stáže, abych nakonec od roku 2009 nastoupil jako vědecký pracovník na ÚŽP, kde se tehdy jako blesk z čistého nebe zjevil nový charismatický ředitel, Honza Frouz. Kruh se tedy uzavřel.

Vize a směřování ústavu

Jaké jsou tvoje hlavní priority pro nadcházející období ve vedení ústavu?

Tady bych navázal na předchozí otázku týkající se vývoje ÚŽP, z níž jsem tak trochu utekl. Moji předchůdci, tedy již zmíněný Honza Frouz a Tomáš Cajthaml, tu odvedli neuvěřitelnou a gigantickou práci. Je třeba si uvědomit, že v tom roce 2009 byl Ústav prakticky na zavření, publikační výstupy bídné a žil jen z dohasínajícího zájmu o studium ze strany silných populačních ročníků, které ale již vzápětí neměl kdo nahradit. Když Honza přišel, musel řešit tyhle v podstatě existenční problémy. Bylo nutné hrábnout do organizace studia, dramaticky pozvednout vědeckou činnost, a to hlavně přijetím nových lidí, jak mladých perspektivních, což jsme tehdy byli třeba já a zmíněný Tomáš, tak renomovaných profesorů jako Pavel Kindlmann, a celé to nějak zaplatit. Všechno se mu povedlo a Ústav je dnes už úplně jinde – vědecky, finančně, personálně, úrovní studia… To bude navždy Honzova neoddiskutovatelná zásluha, kterou není od věci připomínat. Tomáš tohle všechno dále posunul na ještě vyšší úroveň. Zároveň jsou oba s Honzou hypervýkonní, takže vedle zastávání ředitelské pozice zvládli opečovávat své velké týmy, každoročně publikovat hromady článků a získávat granty za miliony.

No, a teď se dostáváme té k mojí roli. Jak plyne z výše řečeného, je na co navazovat a kdybychom takzvaně drželi pozice, asi by to bylo OK. Leč i sám Tomáš mi říkal, že mu v posledních letech tak trochu docházela šťáva na řešení personální problematiky. Tomu bych se tedy chtěl věnovat velkou část své energie. Je dobré si uvědomit, že mimořádná výkonnost dvou špičkových pracovníků znamená i určitou zranitelnost. Kdyby mi třeba zítra Honza řekl: „OK, tak vybádal a vybudoval jsem toho už dost, odcházím do předčasnýho důchodu, abych si víc užil vnoučat, dokud mi zdraví a rozum slouží. Čiňte se tady, jak umíte, já mizím, mějte se, nazdar, čau!“ v ten moment nám vypadne čtvrtina rozpočtu.

Opravdu čtvrtina?

No jo, tak nějak. A Tomáš to samé. Takže potřebujeme další úspěšné lidi, lídry, kdo to tu budou táhnout. Nemusí to být nutně další tyhle dva, ono mít tu ještě jednoho Honzu Frouze s jeho osobitým způsobem komunikace i fungování, to by mě asi kleplo, ale zkrátka vědce či vědkyně, co si založí třeba menší, ale funkční týmy, budou dobře publikovat, získávat granty, učit… Pak tu máme zaměstnance, které trápí různé pracovní problémy, takže nefungují optimálně. Věřím, že kdybychom tyto problémy společně vyřešili, jejich výkonnost by se zlepšila. Pak by tu neškodilo posílit administrativu, protože říkáme mladším kolegům: „Chcete víc peněz? Tak si napište grant!“ A pak kolega grant dostane, ale neví, co vlastně má dělat. Ne co se týká věcného řešení, tam není pochyb, jinak by donor jeho projekt nepodpořil a v té konkurenci s ostatními, která je dnes neuvěřitelná, by neuspěl, ale administrativně. Že je potřeba nějaký zaváděcí list, kde se rozepíše rozpočet, pak uzavřít smlouvu mezi fakultou a donorem, což s sebou nese jisté právní kroky, pak správně rozvrhnout mzdy atd. atd. Ono i napoprvé dobře vyplnit takovou blbost, jako je cesťák, představuje vyšší dívčí. A samozřejmě nejde všechno hodit na sekretářku, to by se z toho Monika zbláznila. Takže aspoň jeden člověk podporující administrativu projektů by se tu zcela jistě uživil. Nakonec tu máme slavnou a dnes čím dál více skloňovanou internacionalizaci. V tomhle směru nejsme v rámci fakulty zrovna premianti; z více než 70 zaměstnanců ne-studentů jsou cizinci tuším dva, z nich Gerrit Angst rozumí česky, na což skoro všichni při komunikaci s ním hřeší, a druhý se tu objevuje jen sporadicky. Mezi doktorandy najdeme lidí ze zahraničí o trochu víc, ale taky žádný sláva. Ono to jde jedno s druhým – kvůli dvěma lidem nebudeme přeci vést komunikaci na Ústavu v angličtině, ale zase dokud budeme mluvit jen česky, těžko se tu nějaký cizinec objeví…

A máš nějakou představu, jak to rozetnout?

Ale jo, ono to není zas tak složité. Co vím ze zkušenosti z jiných vědeckých institucí, tak je třeba, aby sem přišli jeden, dva excelentní mladí vědci, klidně Češi, ale se silnou zahraniční zkušeností, a založili si tu týmy. Přitom zakládání se nevyhnutelně ukáže, že získat, dejme tomu, postdoky na úrovni nutné pro publikace v Nature nebo Science nejde bez toho, aniž by někteří přišli ze zahraničí, protože špičkových našinců zkrátka není dost. Pak ta internacionalizace nutně nastane a bude přirozeně potřeba přepnout do minimálně dvojjazyčného nebo anglického režimu… Zároveň ale nemyslím, že je životně důležité to mezinárodní rozkročení tlačit nějak na sílu, abychom se internacionalizovali jenom proto, že to je teďka in a chceme vypadat šik. Nechal bych jí volný průběh a očekávám, že prostě chtě nechtě nastane.

Máš konkrétní vizi, jakým směrem by se měl ústav dále rozvíjet – vědecky, pedagogicky nebo společensky?

No jasně! Vědecky směrem nahoru; udržet kvantitu a přidat na kvalitě – těším se, že budeme pravidelně přicházet na kloub zásadním věcem, které se pak dobře opublikují. Jistěže člověk asi nepošle každý měsíc rukopis do Nature, ale taky není úplně ideální mít všechny výstupy v tom typu open access časopisů, jež berou prakticky všechno. Samozřejmě k nějakému přelomovému objevu se člověk obvykle dopracuje po malých krůčcích dlážděných články ve specializovaných žurnálech, často i s nízkým impaktem, ale každý pracovník ÚŽP by měl kromě toho každoročně vytvářet významné publikace, na nichž bude mít jeho zdejší tým rozhodující podíl a vyjdou v dobrém časopise.

Co do pedagogického rozvoje jsme od šoku, co jsem zažil po svém nástupu do prvního ročníku v roce 1998, ušli za to více než čtvrt století dlouhou cestu a učí se tu již na zcela jiné úrovni, než jaké jsme byli tehdy vystaveni. Nicméně dovedl bych si představit posun k možnosti větší specializace již v bakalářském stupni. Úplně nechápu, proč se musí studenti povinně učit předměty, které jim nikdy k ničemu nebudou a které slouží primárně pro úplně jiné obory, než je ten náš. Na tom bychom mohli ještě trochu zapracovat, leč to je primárně v gesci garanta studia.

Společensky si ÚŽP stojí dobře. Zaměstnanci jsou jako odborníci zváni do médií, kde představují široké veřejnosti taje problematiky životního prostředí. Významně interagujeme s lidmi pomocí našeho webu a sociálních sítí, prezentujeme se každoročně na desítkách různých akcí. Samozřejmě cílíme hlavně na mladé, protože chceme oslovit budoucí posluchače, ale zajímavé informace tam najde úplně každý včetně seniorů. Velký posun vpřed nastal hlavně v posledních letech, kdy se nám podařilo etablovat v Ekologické olympiádě a zviditelňujeme se ve virtuálním i reálném světě. Věřím, že i tady můžeme ještě přidat. Výzkumná práce, kterou tu děláme, je sice fajn, ale běžný člověk ji neocení, pokud se k němu její plody nedostanou ve srozumitelné formě. Pak se veřejnost těžko přesvědčuje, že potřebujeme peníze na vědu…

Výzkum, výuka, spolupráce

Jak chceš posílit interdisciplinaritu a spolupráci s ostatními ústavy či fakultami UK?

Posilování něčeho příkazem shora, aby to přineslo jakési vyšší dobro, užitečno nebo tak něco, mě úplně neoslovuje. Přijde mi to takové násilné. Já jsem zvyklý fungovat na jiné bázi, spíše zdola vyvstávající, pro níž tu akorát musí existovat podmínky, aby ten rozvoj mohl nastat, resp. mu prostě nebránit. Tedy když dostanu nápad na nějaký konkrétní projekt nebo studii, tak prostě napíšu kolegovi dejme tomu z matfyzu: „Zaujalo mě tohle a tohle, nechceš na tom se mnou bádat? Mám takové a makové představy…“ a už to jede… Iniciativu bych tedy nechal na jednotlivých pracovnících a jejich fantazii.

Jakým způsobem plánuješ podporovat mladé vědce a doktorandy na ústavu?

V tomhle směru bych chtěl, aby se tu každý cítil dobře a bezpečně, aby věděl, co má dělat, tedy za co je placený, a aby to, co dělá, prováděl s nadšením. To se teda netýká jen mladých vědců, ale prostě všech. Každému by měly být jasné jeho základní povinnosti, co musí plnit, aby to tu fungovalo, a potom jakými činnostmi může dále přispět jaksi „nad plán“, za což může přijít odměna.

Odměny by mě zrovna dost zajímaly, stejně jako ostatní zaměstnance. Kde si tato pravidla můžeme přečíst?

Zatím nikde, tvorba je v procesu. Ale jde o jednu z mých priorit, takže doufám, že brzy to bude hotové a v roce 2026 už podle toho pojedem.

Aha, už se těším. A co tedy ti doktorandi?

V konkrétním případě doktorandů je myslím dobrým krokem vpřed nový zákon o vysokých školách, kdy se konečně prosadilo, aby doktorand měl aspoň trochu smysluplný příjem. Po tom jsme volali již jako doktorští studenti před 20 lety, teď to tedy s „drobným“ zpožděním opravdu přichází. Realizace této bohulibé myšlenky jako obvykle pokulhává, takže místo vyšší podpory pro menší počet studentů se naše univerzita snaží o vyšší podporu pro skoro stejný počet studentů, což ekonomicky zrovna nevychází. Proto je nyní nezbytné, aby každý potenciální školitel získal pro svého doktoranda financování formou externích grantů, což zase není úplně snadné obstarat, a hlavně sladit se standardní dobou PhD studia. Granty bývají často tříleté a začínají v lednu, doktorské studium trvá čtyři roky a začíná v říjnu – pokud tedy na jeden grant plynule nenaváže další, bude chybět dofinancovat rok a tři čtvrtě studia… Zde by mohl s nějakou podporou nastoupit ústav, aby studium mohlo pokračovat. Leč fondy máme opravdu omezené, alfou a omegou zůstanou granty školitelů.

Zároveň však v tomto systému kromě příjmů stoupá doktorandům i zodpovědnost. Úspěšné dokončení studia ve standardní čtyřleté lhůtě již nebude ničím výjimečným, ale naprostou samozřejmostí. Postup k tomuto cíli se bude hodnotit pečlivě, a nikoliv formálně. Jen tak si budeme moci i v budoucnu nárokovat takový počet míst pro interní doktorandy, jaký byl nyní ÚŽP přidělen. Ovšem nepřipadá v úvahu, abychom slevili z kritérií nutných pro odevzdání dizertace. Naopak bych je co do publikačních výstupů klidně ještě zpřísnil. Ať je tam z těch čtyř předepsaných studií aspoň jedna, co vyjde v časopise stojícím v horním nebo nejhůř ve druhém kvartilu daného oboru. Tak ty dizertace aspoň nebudou sloužit jen ke získání titulu, ale něco zásadnějšího se díky nim vybádá…

A k těm mladým vědcům?

Tady je podpora namístě, mladý vědec to má extrémně obtížné. Ve vědě se totiž hodnotí především výsledky, kterých člověk už v minulosti dosáhl, a když tu minulost nemám, tak těžko co hodnotit. I proto se badatelská komunita staví k mladým obecně rezervovaně. Kolega, s nímž jsem seděl v panelu GAČRu, to trefně přirovnal k sázce na neznámého koně – můžeme mladému grant udělit, i když nedisponuje ohromujícím track record právě proto, že je mladý? Těžko říct, protože on či ona buď zazáří, nebo zklame. Je to tak trochu hop, nebo trop.

Ale přeci i mladý vědec nějaké publikace mít musí, jinak by nezískal doktorát...

To jo, ale znám docela dost mladých vědců s výbornými publikacemi, kterými se však mohou pyšnit jen proto, že vyrostli u výborného školitele, jenž ty články po intelektuální stránce odkroutil za ně, zatímco oni odvedli jen rutinní práci někde v laborce nebo v terénu, byť mezi autory nakonec figurují na prvním místě. Jestli je mladý badatel schopný, nebo mizerný, se projeví až po jeho osamostatnění. Proto mimochodem Evropská výzkumná rada (European Research Council, ERC), nejprestižnější poskytovatel prostředků na výzkum v Evropě, hodnotí v soutěži o své ERC granty určené pro kariérně nejmladší uchazeče právě ty publikace, jež vytvořili bez přispění svého školitele.

A chceš teda ty mladé vůbec podporovat?

No, tak určitě! Ale ne tak, že po třeba i úspěšném doktorátu tu budou automaticky mít zajištěný flek. Bezpodmínečně je třeba vyjet ven a tam se prosadit. Už jenom získat financování pro postdoktorskou zahraniční stáž není jen tak, takže i tohle je určité síto… A když se ukáže, že dokáží smysluplný projekt napsat, vyřešit a dosáhnout takových výsledků, že vyústí v kvalitní publikace, tak fajn, dá se tu hledat místo. Máme řadu pracovníků v důchodovém či předdůchodovém věku, kteří tu nebudou působit věčně, generační obměna je nevyhnutelná. Moje podpora mladých proto spočívá i v tom, abych se s pracovníky, kterým již naskakuje důchod a kteří již nedosahují své někdejší vědecké výkonnosti, dohodl, že je zde vystřídá někdo mladý a perspektivní. Ono jde samozřejmě o velmi citlivou záležitost, ostatně Václav Havel tohle brilantně uchopil ve své poslední hře Odcházení, ale čas zkrátka nezastavíme a je třeba se k tomu postavit…

Plánuješ nějaké změny nebo inovace v oblasti výuky či struktury studijních programů?

Zde opět hraje první housle garant, já mohu pouze přicmrndávat, resp. neformálně působit. Co bych ale rád, aby nastalo hned, a co lze provést zcela jednoduše a zdarma, je změna atmosféry během prezentací studentských prací. Už v době našeho studia to probíhalo velmi konfrontačně, jako by tehdy pedagogové soutěžili o to, kdo udělá z prezentujícího svými dotazy a komentáři většího pitomce. To opravdu není těžké, rozdíly v rozhledu, erudici i postavení jsou mezi studentem a pedagogem propastné. Z nějakého záhadného důvodu se tenhle étos táhne s ÚŽP až do dnešních dní, přitom úplně zbytečně. Až mi to trochu připomíná cimrmanovskou hospodu na mýtince, kdy někteří upřímně rádi působí na univerzitě, ale jako by jim lezlo na nervy, že tu potkávají studenty… Zároveň prakticky každá prezentace diplomky nebo bakalářky jistou míru kritiky potřebuje, někdy i značnou nálož, aby se zvedla její kvalita a pretendent se pro příště poučil. To ke studiu neoddiskutovatelně patří. Mohla by však být pronášena v přátelském duchu a konstruktivně. Když se studenta zeptám: „Proč jste nám v tom grafu proboha neukázal konfidenční intervaly? Kdo vám to tak asi uvěří?!“ odpovědí bude nejspíš trapné ticho nebo se přinejlepším dozvíme, že mu to školitel neporadil. Přitom by se mu dalo jednoduše a bez velkého humbuku vysvětlit, že „u prezentace výsledků je třeba vždy uvést míru jeho nejistoty, kterou představuje třeba konfidenční interval, aby si každý udělal obrázek, jak moc je ten výsledek věrohodný.“ Jsem přesvědčen, že tohle vysvětlení student přijme, pochopí i použije lépe, než když před celým auditoriem dostane otázku, u které je předem jasné, že ji nedovede zodpovědět, a stojí tam pak jak ťulpas. V tomhle směru pro mě velkou inspiraci představoval předčasně zesnulý Vojta Jarošík, první vedoucí katedry ekologie, který nám při prezentacích vždycky pořádně naložil, ale nikdo se z jeho připomínek nehroutil. Bez výjimky začínal hodnocení pochvalou, ač u některých výtvorů musel pozitiva hledat snad elektronovým mikroskopem, a pak úplně klidně vytknul, co bylo potřeba. Nebylo by od věci takto postupovat i u nás. Ty ses ale asi ptala na podstatnější změny, že jo?

Přesně tak. Budou se tedy měnit studijní plány?

Jak jsem říkal, to je otázka spíš na garanta Honzu Frouze. O podnětech směrem k bakalářskému studiu jsem už mluvil, v případě magistra vidím asi dvě věci. Za prvé by z mého pohledu bylo užitečné klást větší důraz na praxi. Máme předmět Odborná praxe, kdy se studenti vydají na dva týdny do nějaké spřátelené instituce stojící mimo fakultu, aby se naučili něco užitečného. Ale ruku na srdce, za tu chvíli si toho člověk moc neosvojí. Větší smysl by to mělo tak na semestr, aby tam během té doby opravdu něco vytvořili, což by pomohlo jak danému externímu partnerovi, jak studentovi. Mohlo by to být něco na způsob další diplomky. No, a pak tu máme právě tu samotnou diplomovou práci, což pokládám za nejlepší věc, jakou student na fakultě potká, když teda nepočítám výhru hlavní ceny v tombole na našem vánočním večírku. Zde by se hodila větší kreditová dotace, aby této práci mohli studenti věnovat více času. Obojí by se pak mohlo dít na úkor běžné frontální výuky, kterou pokládám za relativně méně účinnou než možnost si něco skutečně „osahat“. Nicméně realizace těchto změn může být komplikovaná. Je pak otázkou, jestli to nevytáhnout ve chvíli, kdy nastane potřeba reakreditace, což ale zase přesahuje moje funkční období.

Jinak mým snem je opravdu hluboká reforma výuky, kdy by se neučilo takovým tím stylem jako někde na základce, tedy že studenti mají v každý den nějakou paletu předmětů, jež absolvují, seďa ve škamnách. Místo toho bych si představoval třeba dvoutýdenní bloky, kdy by se během trvání daného bloku studenti plně soustředili na daný předmět nebo skupinu předmětů a na nic jiného. Pár dní by probíhala teoretická výuka ve škole, pár dní nějaká cvíka a nakonec by se šlo ven z fakulty aplikovat ty znalosti do reálného světa. Jsem přesvědčen, že tohle by přineslo hlubší porozumění dané problematice, než jaké nabízí současný systém.

A jak bys to sladil s tou diplomkou a semestrální praxí?

Tak jasně, že dost blbě. Ale to jsou technické detaily, které je třeba prostě promyslet a vyřešit. Kde je vůle, tam se najde i cesta…

Co bys rád zanechal jako „stopu“ svého působení ve vedení ústavu?

Bylo by fajn, kdyby tu během mého působení přistál právě nějaký ten ERC grant a někomu z nás vyšla publikace v Nature nebo v Science, ideálně víckrát než jednou. Ale ne taková jako ta, na které jsem se podílel někdy v roce 2016, kdy jsem mezi nějakou čtyřicítkou autorů zastával hezké třicáté místo… ÚŽP by mělo mezi zapojenými pracovišti vynikat, ne zapadat. Pak by to bylo znamení, že tu dokážeme získat opravdu přelomové poznatky a po vědecké stránce skutečně saháme po excelenci.

Kromě těchto nehmotných, ale klíčových věci by neškodilo ani pár staveních úprav, aby se tu vešlo víc lidí. Idea rozvoje lidských zdrojů vypadá pěkně, ale těžko se realizuje, naráží-li na prostorové limity. Leč jejich posunutí je v moci ředitele jen částečně, rozhoduje se na fakultní úrovni. Avšak můžeme to aspoň navrhovat.

Co bys rád vzkázal studentům, kteří uvažují o studiu environmentálních věd nebo k nám právě nastupují?

K tomu mám jednu vzpomínku. Kdysi v minulém století jsem soutěžil v celostátním kole Středoškolské odborné činnosti. To jsou takové diplomky pro středoškoláky; já jsem tehdy sledoval výskyt ptáků na jednom rybníku nedaleko Litomyšle a ve své práci jsem přišel na zásadní poznatek, a sice že čím častěji tam chodím, tím víc druhů ptáků v úhrnu zaznamenám. Stačilo to tehdy na čtvrté místo… Měli jsme společné ubytování napříč obory a seznámil jsem se tam se skvělými lidmi. Samozřejmě jsme se bavili o tom, kdo co dělá, a když jsem jednomu klukovi říkal, že jsem z oboru biologie, tak opáčil zcela jednoznačně: „Biologie? Cha, chá! Tak to já mám něco lepšího – já soutěžím v oboru ochrana životního prostředí!“ No, mě tenkrát hodně mrzelo, že jsem se zařadil do té trapné biologie, a ne do životního prostředí – taky jsem chtěl být „něco lepšího“… Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem tady na fakultě zjistil, že na studenty OŽP se tu pohlíží jako na bytosti poněkud méněcenné, oproti tzv. odborníkům jaksi nedomrlé. Projevuje se to i u přijímaček, kdy si právě budoucí biologové zhusta dávají náš obor jako jakousi pojistku, kdyby jim to ve Viničné nevyšlo. Bylo by hezké tohle zvrátit, aby ti talentovaní chodili naopak k nám a jejich nadání se tu náležitě rozvíjelo. Kdyby nám to ostatní obory záviděly, nijak bych se nezlobil.

Takže ten vzkaz: pokud chceš přírodě pořádně porozumět do hloubky i do šíře a záleží ti na tom, aby jí tohle tvé porozumění skutečně pomohlo, přijď k nám a nebudeš litovat! Studium tu není jen o učení se a sezení v posluchárnách, ale zažiješ i spoustu terénu a zábavy venku. Obrovskou výhodu představuje rozumný počet studentů v ročníku – dobře se poznáte a na kurzech náležitě stmelíte, zejména po večerech. Bude to super, uvidíš! Zažil jsem to já, zažiješ to i ty… Tak neváhej a přijď studovat OŽP!

Závěrem...

Ještě by mě docela zajímalo, jak teď vlastně vypadá tvůj pracovní den na ÚŽP?

Nutno říct, že po nástupu do ředitelské funkce velmi zintenzívněl, přitom ani předtím jsem se zrovna nenudil. Snažím se rozdělit si to tak, že dopoledne dělám vědu nebo přípravu k výuce a odpoledne se věnuju správě věcí ústavních. Takto jsem vlastně fungoval už dřív, akorát jsem místo ředitelování konzultoval nebo opravoval studentské práce; teď jsem tedy vyměnil své studenty za zaměstnance. Tedy ne že bych už žádné studenty neškolil, ale chci mít maximálně jednoho v ročníku a nějaké ty doktorandy. Časy, kdy na obhajobách zazněly v jediný den třeba tři moje školitelské posudky, jsou ty tam.

Pro zkouškové období nebo prázdniny vypadá tenhle scénář idylicky, ale co budeš dělat, až nastane semestr?

Co přinese semestr, to uvidíme. Ono by se samozřejmě dalo snadno sklouznout k tomu stát se manažerem na plný úvazek a krom toho si jen párkrát do týdne něco odučit, protože na tom řízení se práce najde fakt víc než dost, ale takhle to naštěstí provozovat nejde. Jednak mě výzkum hrozně baví a pořád mě atakují nápady, co vše by se dalo na ekologii a ochraně ptáků ještě vyzkoumat, a jednak to ani z pracovně právního hlediska udělat nemůžu – kromě ředitele jsem totiž i profesor a profesoři mají výraznou publikační činnost přímo v popisu práce; bez toho bych ani nesplnil atestační kritéria. Proto své ranní bádání budu držet zuby nehty a budu moc rád, když to budou kolegové a kolegyně na Ústavu brát v úvahu. Otevřené dveře do naší pracovny tedy obvykle neznamenají: „Jsem tu a kdo chcete, přijďte si popovídat,“ ale spíš, „je tu vedro a potřebuju vyvětrat“. Odpoledne jsem ale každému k dispozici, i když velmi doporučuji si schůzku předem domluvit.

Rozumím. Díky za rozhovor.