1.
Některým sociologům se v posledních letech, ale není tomu tak výhradně až v této době, zdá, že se jim sociologie, ta sociologie, která plní stránky odborných časopisů, jaksi odcizila, že došlo docela k proměně rolí: namísto aby sociologové vytvářeli sociologii, dnes sociologie vytváří sociology. Zákonitě někteří z nich ztrácejí důvěru ve svůj obor, pochybují o jeho smyslu nebo dokonce žádný smysl v něm nenacházejí. Je to důsledkem toho, že často je za sociologii považováno něco, co s ní má podle jejich mínění málo společného, někdy dokonce obavy a strach vedou k zakládání různých spolků apod. jedním slovem, sociologie pro ně ztratila svou bezprostřednost, autenticitu. Považují ji za vědní obor nebo za instituci, v rámci které se už nepřemítá o společnosti, nepodrobuje se pečlivému zkoumání, ale spíše se tato instituce snaží ze společnosti vydobýt něco pro sebe, usiluje o společensky uznávané postavení a vůbec upřednostňuje všemožné formálnosti před opravdovým zkoumáním. Tím, že se snaží zalíbit byrokratům namísto myslitelům, deformuje obraz společnosti tak, aby byl byrokratům srozumitelný. A tak přímo parazituje na sociologické tradici.

2.
Uvědomění si hrozivé situace vedlo některé vědce k přesvědčení, že zkoumání samotné sociologie má větší smysl než prostřednictvím takové sociologie zkoumat společnost.

3.
Ti nespokojní sociologové, kteří přišli o pocit autenticity sociologie, tj. poznali, že výzkum je dnes zatížen tolika metodickými a formálními nařízeními, pokyny a úzy, které neprospívají ničemu kromě různých byrokratických povah a institucí a navíc způsobují, že jeho výsledky nemají z odborného hlediska žádnou hodnotu, tak tito zklamaní sociologové, a dokonce i sociologický dorost, který už pouze vzpomíná na počáteční okouzlení „vědou o společnosti“, nevidí jiné východisko z této stísněnosti, než ve výzvě ke generální kritice. Způsob, jakým se definovali k tomuto čištění Augiášova chléva, je zcela logický: do názvu si vzali metodu, která jim pomohla pochopit onu zprostředkovanost, odcizenost a samoúčelnost dnešní sociologie – reflexivitu. Ta má být, jak se domnívám, stálým strážcem sociologické autenticity. Ačkoliv výzva není bez oprávnění, nepovažuji ji za nejsprávnější, protože je ve své podstatě negativistická : jednak v sobě skrývá démona nihilismu, což by nebylo ještě špatné, ale především je reflexivita dostředná, tzn. ponechána sama sobě se do sebe zhroutí. Jinou výzvou byl návrat k sociologické imaginaci požadovaný C. W. Millsem, návrat k otcům sociologické analýzy: zde zase vyvstává problém, že sociologická imaginace je nedostatečně kritická a navíc, podobně jako reflexivita, není kategorická: vlastně každý sociolog používá i imaginaci i reflexivitu, jeden méně, jiný více a nelze nijak určit, kde nedostačuje kde přebývá. Podle mne je výzva k větší reflexivitě pouhým moralizováním – ať mi někdo vyvrátí. A moralizováním se sociologie nezmění, zůstane vždy u pouhých slov.

4.
Můj přístup je ostřejší a je zaměřen na nešvary, úzy a instituce a vše to, co brání svobodnému rozletu ducha. Inspiroval jsem se v církevní reformaci, kterou v našem smyslu můžeme chápat rovněž za jakousi snahu po znovunalezení autenticity víry v rámci církve. Nešlo jim, reformátorům, o popírání Boha, jako i mně nejde o popírání sociologie: snažili se o re-formaci, o změnu způsobu provozování víry. A kde začali? Kritikou pořádků, institucí. Kritikou všeho toho, co bylo považováno za pro víru postradatelné, odvádějící ji jiným směrem. Podobně i já – aniž bych se tázal po legitimitě reformace – chci odsuzovat vše to, co je v sociologii postradatelné, co ji odvádí od poctivého výzkumu, co jí bere autenticitu!

5.
Alfou všech nešvarů, současným analogem odpustku, je buse citování. Je to následkem přílišného čtení a nedostatečného myšlení. Co všechno taková citace, kromě obyčejného odkazu na jiný text, sociologovi rovněž umožňuje: (a) vyjádřit znalost určitého textu a tím se zařadit mezi „zasvěcené“, (b) citací autority vytvořit dojem, že existuje jakési spojení mezi ním a autoritou, (c) zbavit se namáhavé práce s formulací nějaké komplikované myšlenky, (d) navodit dojem, že ostatní myšlenky jsou jeho původní, (e) citací neznámého nebo opomíjeného autora přesvědčit o vlastní sečtělosti a nekonformitě, (f) mnoho citací pomůže vyvolat dojem, že problému opravdu rozumí, ale především (g) mu umožňuje vyhnout se odpovědnosti za citovaný názor, avšak to mu nebrání, aby využil názor pro svůj záměr! Musel by to být blázen, který by netěžil ze všech těchto darů, které mu citace poskytuje. Myslím, že počet citací je držen na uzdě pouze smyslem pro umírněnost a jakousi bázlivostí z nenormálnosti. Však množství citací stoupá s tím, jak se zjednodušuje dostupnost textů.

6.
Co nám vlastně o sobě říká sociolog, který mnoho cituje? Obecně: že mnoho čte a málo přemýšlí. Nebojím se prohlásit, že od jisté hranice (tisíc stran ročně) jakékoli další čtení vytlačuje přemýšlení. Nebo jinak: od této hranice se snižují výnosy z rozsahu. Ostatně proč to nenapsat přímo: je to začarovaný kruh: příliš se čte, protože se příliš cituje a cituje se tolik, aby se nějak ukázalo, že se tolik čte. Výsledkem je mozaikový (kolážový) charakter sociologických textů. To však by nebylo důvodem ke stísněnosti, o které jsem se zmínil výše, kdyby to s sebou nepřinášelo zásadní posun pozornosti od společnosti k sociologickým textům. Proto ti protagonisté reflexivní sociologie často mluví o textualitě, protože cítí, že jádro sociologie dnes neleží ve výzkumu, ale v psaní. Vyhrává ten, kdo hodně čte a zajímavě píše a prohrává ten ňouma, který sice dochází k zajímavým vlastním závěrům, ale jeho texty jsou takové… prostě k nečtení. Sociologie tu dostává na frak. A nepomůže ani více sociologické imaginace, protože i ta se musí, chcete-li uspět, podřídit diktátu neustálého čtení a obratného psaní textů: nepomůže ani reflexivita – pomocí které jsem na to všechno, co zde píši, přišel – jelikož neříká nic o tom, jak se ze začarovaného kruhu vymanit. Pomůže pouze čin: necitovat.

7.
Když nebudu citovat, nebudu nutit své čtenáře číst texty, na které bych jinak odkazoval, nebudu muset tolik číst, protože mě citace jiných autorů nebudou podněcovat, budu moci věnovat čas přemýšlení a hloubání, nebudou mě zajímat citační indexy a jiné byrokratické nástroje ovládnutí svobodných textů. Myšlenky v mých textech budou zbavené svých slavných nebo neslavných otců a matek a ceněna bude pouze jejich kvalita.

Tak tedy: žádné citace!

3.7.1994 Martin Hájek

Zdroj: http://instituty.fsv.cuni.cz/~hajek/temp/hajek_1994_Biograf.htm